=

 

 


Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


 
Živé korály na Velkém bradlovém útesu u severovýchodního pobřeží Queenslandu


 Korály na Velkém bradlovém útesu

 








Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

 

 

ŽIVOT JE VŠUDE

 



    
    Je v naší lidské nátuře si malovat čáru mezi věcmi organickými a neorganickými, tudíž mezi živoucími organizmy a těmi ostatními věcmi, které jsou neživé. Tyto věci si navzájem nespojujeme a kdybychom je spojovat chtěli, většinou bychom to stejně nedokázali, protože nám k tomu chybí představivost. Příroda nám ale leccos naznačuje a je na nás, abychom si toho povšimli. Podívejme se třeba na takové kovy.

    Někde spadne letadlo a dvě stovky cestujících přitom zahynou. Po den nebo dva je to na televizních zprávách po celém světě, brzy je ale jasné, že se nemohlo jednat o žádnou teroristickou akci. Následkem toho zájem začne opadávat a po nějakém čase zmizí úplně, zatímco ti povolaní se zabývají zkoumáním trosek letadla a černé skříňky, což vše potrvá nějaký ten měsíc, někdy i pár let. Posléze jsou výsledky zkoumání zveřejněny. Letadlo spadlo, protože část křídla se za letu náhle utrhla. Kořenem problému, podle leteckých odborníků, byla únava kovového materiálu. Některé noviny a televizní kanály se o tom krátce zmíní, jiné na to ani nemají čas, protože mezitím se staly jiné nehody, požáry sežehly části Kalifornie, došlo k záplavám v jižní Evropě, k zemětřesení na Středním východě a kdoví k čemu jinému. Pár lidí si toho všimne, většina to skoro okamžitě zapomene. Únava kovového materiálu? No, dejme tomu, asi mají pravdu, od toho jsou odborníky...
Kdybychom se nad tím zastavili a jen trochu víc zapřemýšleli! Pokud se kov může unavit, je opravdu možné, aby byl úplně neživý, docela mrtvý? Jestliže tomu tak skutečně je, že kov nemá v sobě naprosto žádný život, jak to, že nezůstane stále stejný, stejně pevný? Dobře, pochopíme ještě, že může trochu zrezavět, to je chemická reakce, oxidace, něco takového je možné, ale únava? Když už jsme byli takto donuceni k přemýšlení, proč nejít o krok dále? Není tomu náhodou tak, že ten kov je opravdu živý, pochopitelně ne tak jak jsme živí my, ale že má jakýsi druh neurčitého vědomí, jistěže ne žádnou prudkou inteligenci, ale jakýsi nízký stupeň vědomí? Právě tolik k tomu, aby začal být unaven tím, že po celou dobu nedělá nic jiného než že podpírá nějaké křídlo do kterého mu nic není, právě dost k tomu, aby si řekl: „Už toho mám dost, pořád být jenom takovouto karyatidou, já se vám na to..!“ 

    Kabalista ví, že kovy jsou citlivé, samozřejmě že ne do takové míry jako jsme my nebo i třeba naše kočka, která se přece dovede pořádně urazit, když jí uděláme něco co jí je proti vůli. Když si na příklad takový příslovečný osel občas dokáže postavit hlavu s tím, že dál už nepůjde, proč by něco podobného nemohl udělat i kus kovu v nějaké nápravě? Ostatně, protony a elektrony z nichž se sestává vypadají podobně a obíhají po podobných dráhách jako ty naše. Není tedy nic divného pokud mají i jistou inteligenci, pokud mají také vlastní vůli. Život předpokládá inteligenci, vědomí; stejně jako energie, je život základním faktorem celého procesu stvoření vesmíru. 
Existuje cosi těžko popsatelného, říkejme tomu třeba „soumračná zóna“. V této zóně, aniž by lidé o tom měli sebemenší tušení, se z minerálů mohou stát rostliny. Rostliny, opět za šera panujícího neustále v naší soumračné zóně, vykradou se potichu z rostlinné říše a stanou se z nich zvířata. Zvířata, poté kdy dosáhla toho určitého bodu, kdy se jim dostává schopnosti přemýšlet a nabýt vědomí o svojí vlastní existenci, promění se a opět někde v pološeru, třeba už ani ne za soumraku ale snad i za svítání nového dne, stanou se lidmi. K takovýmto chvílím, kdy věci nějak proklouznou z jedné říše do druhé, může docházet jen proto, že všechno na zemi, organické či minerální, má v sobě jistý stupeň vědomí. Theosofie, která je založena na prastarých esoterických doktrínách hinduismu a buddhismu, je v tomto zajedno s kabalou. Zde máme výňatek z knihy The Esoteric Buddhism (Esoterický buddhismus) od A. P. Sinnetta (1840-1921 - vlevo):

   
    Za tím co se zrodilo lidského ze životního impulzu, se nachází jiná úroda ve zvířecích podobách, jak tomu každý i ví; za tím je úroda rostlinných forem, které bezpochyby předcházely na této planetě objevení se nejranějších forem zvířecích. Dále, před organickým systémem rostlin zde byly organické systémy minerálů – neboť minerály jsou také výtvorem přírody, jsouce vyvinuty z něčeho co bylo před tím, tak jak tomu musí být ve všem, čím se Příroda projeví, až dále, přes nekonečně dlouhé série manifestací, mysl putuje zpět, až k úplnému prvopočátku všech věcí.




    Sinnett dále píše:
 

    Spirálovitý model, podle něhož se řídí vývoj ve všech oblastech života, způsobuje to, že se nám to jeví tak, jakoby zde byly mezery mezi jednotlivými druhy různých tvorů, kteří žijí na zemi. Závit šroubu, jenž je v podstatě nakloněnou rovinou, se jeví jako sled schodů, pokud na něj hledíme pouze z jedné strany souběžně s jeho osou. Vyvíjející se monadi (theosofie používá výrazu „monad“, který také již používal Pythagoras. Slovo pochází z řečtiny a značí „jediný, jedinečný,“ v tomto případě tedy duch, duše, která prochází fázemi vývoje poté kdy se rozdělila a stala se z ní tzv. dyad, atd.), kteří se nacházejí na úrovní zvířecí, se přesunou do jiných světů v okamžiku, kdy se pro ně skončila ta část vývoje vyžadující si inkarnace ve zvířecích formách. Když se potom vracejí do stejného bodu, není již pro ně nutný další vývoj ze zvířecích forem do forem lidských, protože tyto už zde čekají na své budoucí nájemníky. Nicméně, pohlédneme-li hlouběji do minulosti, narazíme na období kdy formy lidské vyvinuty na zemi ještě nebyly. Když původní monadi pohybující se na nejranější a nejnižší lidské úrovni se dostali do tohoto bodu, tah směrem vzhůru který existoval ve světě v němž se nacházely pouze zvířecí formy, způsobil to, že ty nejlépe vyvinuté se dále vyvinuly až do na tu formu, která byla zapotřebí, což je ten chybějící článek o němž se vždy hovoří.“

 

    Blavatská se ve svých spisech na několika místech rovněž zmiňuje o chybějícím článku vývoje, jenž si většinou představujeme jako nacházející se někde na půli cesty mezi opicí a člověkem. Zakladatelka theosofické společnosti ovšem prohlašuje, že hledat tento článek u opic nikam nevede a nepovede, protože podle ní nejsou opice vůbec žádnými našimi předky, nýbrž pozůstatky z dob kdy se vytvářely původní lidské formy, jakési uschlé větve, které ve vývoji z různých důvodů nemohly pokračovat, nicméně zde zůstaly a postupně zdegenerovaly. Od té doby vždy jen poskytovaly útulek duším, které se sice vyvinuly vysoko na úrovni zvířecí, pro něž je ale cesta dále momentálně uzavřená a to dokud se nezapočne další cyklus vývoje.
V theosofii se vyskytuje mnoho podobně fascinujících teorií, my se zde ale zabýváme především kabalou, k níž se nyní hodlám poslušně vrátit.

 

 

    Kdy k tomu došlo?

Na otázku kdy došlo k Stvoření se už mnozí pokoušeli dát odpověď. Pochopitelně, že teolog na to nahlíží jinak než moderní vědec, i když ti by si měli uvědomovat, že odpověď kterou by dali na otázku kdy vznikla naše planeta před sto lety by byla jiná než dnes a před dvěma sty lety opět docela jiná. Není tomu také příliš dávno, kdy oficiální pozice církve v tomto směru byla ta, že svět byl stvořen v roce 4450 př.n.l. Kdosi si totiž kdysi dal práci s tím, že sečetl všechna data nacházející se v Bibli, z nichž se nějaké takové číslo dalo vypočítat, všechna ta proslulá „tomu a tomu bylo tolik a tolik když počal toho a toho...“ a protože to v Bibli tak stálo nikdo si s tím netroufal polemizovat, aby náhodou nebyl prohlášen za kacíře. Jsou lidé, někteří z nich i dosti vzdělaní, kteří dodnes něčemu takovému věří, existuje totiž stále ještě dost fundamentalistů a fanatiků, kteří vám při jakékoli vhodné příležitosti začnou citovat pasáže z Bible, které podle nich dokazují, že svět byl stvořen za sedm dní. O ničem jiném potom nechtějí ani slyšet.

Kabalista se nad tím vším jen pousměje, protože ví, že to co se ve Starém zákoně nazývá „dnem,“ je prostě eón. Slovo eón, řecky aeon, také olam v hebrejštině, či kalpa v sanskrtu, značí „věk“ či „generaci,“ postupem času ale toto slovo nabylo významu, který má nyní — neurčený, nicméně dlouhý, časový úsek, něco co se nedá snadno definovat, co ale má blízko k věčnosti. Tohle ovšem nelze vysvětlit některým lidem a jsou jich nespočetné milióny, kteří jsou ochotni na místě zabít kacíře, který by se jim pokoušel vysvětlit, že svět nebyl stvořen v sedmi dnech a že sedm dní stvoření má pouze symbolický význam.

Slovo „evoluce“ slyšíme téměř každodenně a většina z nás je chápe v tom smyslu jak mu rozumí vědci, zejména biologové, protože po jeden a půl století je již pevně spjato s Darwinovou teorií. Pokud ovšem kabalista se zmíní o evoluci, míní ji jako nástroj Stvoření a v tom jsou také zahrnuty ony nestřežené okamžiky v soumračných zónách, kdy věci až doposud náležející k jednomu království se po špičkách vykradou a přejdou do království ležícího někde vedle. Nikdy nedokážeme zjistit kdy rostlina poprvé začala chodit a jíst. Můžeme jen sledovat v úžasu jak některé rostliny dělají něco, čemu by se skoro dalo říci chůze nebo jiné, které se živí hmyzem, chytají do pasti zvířata a dokonce i lidi. Jenže tyto druhy rostlin něco takového dělají už po celé věky, eóny; nedokážeme říci od kdy, můžeme se jen dohadovat. Existují vysoce inteligentní zvířata, která se zdají být na úplném pokraji lidskosti a která se třeba i přes tu hranici přenesou, nevíme ale kdy k tomu dojde. Nebo třeba k tomu už i došlo? Většina z nás, kteří máme nebo jsme měli nějaká oblíbená domácí zvířata (k naší domácnosti vždy patřily jak psi tak i kočky), si nejspíš pamatuje aspoň na jedno z nich, které se opravdu chovalo skoro jako člověk — „jen mluvit!“

Stejně tak se můžeme dohadovat, že tu někde musejí být lidé, kteří by se mohli co nevidět stát anděly, či nějakými bytostmi náležejícími k příští etapě vývojového procesu. Přesto nevíme kdy a ani jestli se to může stát. Mnozí z těch kteří pracují nebo pracovali jako lékaři, ošetřovatelé či společníci mentálně postižených lidí vám povědí, že když někdy porovnávají mentální kapacitu svých klientů se schopnostmi svých domácích zvířat, stává se jim, že musejí přiznat, že ti druzí mají nad těmi prvními vrch. Sám jsem se s podobnými případy setkával. Zdá se, že aspoň v některých případech zde může docházet k jistému překrývání mezi lidskou a zvířecí doménou, nevěřím ale tomu, že by cokoliv mohlo směřovat jiným směrem než vzhůru či vpřed; duše která již pro jednou dosáhla lidské úrovně se nemůže vrátit zpět a obývat znovu tělo zvířete, rozhodně ne za normálních okolností. Mohou zde snad existovat výjimečně takovéto případy, zejména když se jedná o černou magii, něčím takovým se ale na těchto stránkách nehodlám zabývat. Nám zatím stačí, že z různých důvodů, obvykle spojených s tím, čemu se dnes většinou říká karmické dluhy, může duše mít po délku jednoho nebo i více životů omezené možnosti a tím se mu může dostat těla podřadné kvality, přičemž duše zůstává minimálně na stejné úrovni jaké již dosáhla dříve. Obvykle tomu tak bývá po vlastním rozhodnutí, k němuž dochází když se duše nachází na úrovni, jíž se někdy říká “kauzální,” kdy je v pozici vidět svůj uplynulý život (a snad i celou sérii životů), společně s nástinem nadcházejícího života, ze širší perspektivy.

Duše zvířete naopak snad může dosáhnout lidské úrovně, případně i být narozena v lidském těle při příští inkarnaci, i když theosofové s tímto většinou nesouhlasí a tvrdí, že v takovýchto případech se duše uchýlí do stavu tzv. devachanu, což je jakýsi interval či oddechový čas, který duše stráví ve stavu absolutní blaženosti, dokud nenastane čas k dalšímu manifestačnímu cyklu. Jak tomu přesně je ovšem žádný z nás nevíme, víme jen to, že soumračná zóna má svoje tajemství, která si před námi přísně střeží.

   

SYMPATIE A ANTIPATIE


Ve všem co je na tomto světě stvořené se potkáváme se sympatiemi a antipatiemi. Zákon přitažlivosti vládne celým světem. Droboučcí mořští tvorové, kteří se zdají být zcela bez inteligence, jsou nějakým záhadným způsobem schopni vytvářet překrásné mořské korály. Nemohu si zde odpustit popsat tuto příhodu. Asi před dvaceti lety zde byl na návštěvě známý francouzský kabalista a projevil přitom přání podívat se na korály slavného queenslandského bradlového útesu, který se začíná jen asi 400 km na sever od našeho bydliště. Vzali jsme tedy s jedním přítelem, který je rovněž kabalistou, auto a všichni tři jsme vyrazili tím směrem. Na druhý den jsme si v Gladstone najali malé Cessna s pilotem a letěli jsme na Lady Elliott Island, nám nejbližší pravý korálový ostrov, kde po dosti krkolomném přistání na krátké dráze a za bočního větru, jsme se odebrali k přístavu. Tam je mimo jiné půjčovna loděk se skleněným dnem, stavěných speciálně k tomu účelu, aby si turisté mohli dobře prohlédnout živé korály. Pronajali jsme si loďku i s průvodcem a pilotem v jedné osobě a chystali jsme se nastoupit. Náš francouzský kolega se ale v tom okamžiku zarazil a odmítl do loďky vstoupit. Prohlásil přitom svojí trošku chatrnější angličtinou, že „nechce být mokrý.“ Byl krásný den s modrou oblohou, žádný větší vítr, se zkušeným pilotem člunu u kormidla to opravdu nevypadalo na to, že by hrozilo nějaké nebezpečí převrhnutí, či něco podobného. Kabalista ale trval na svém, že nechce být mokrý. Nájem byl už zaplacený, nic naplat, vydali jsme se na moře jen sami dva s průvodcem.

Po necelou hodinu jsme pluli nad přenádhernými živými korály, které prostě nelze slovy popsat. Takže raději přidávám několik obrázků, které lépe nahradí předem marné pokusy. Vůbec jsme si nevšimli, ale kde se vzal, tu se vzal, nad námi se náhle objevil černý oblak. Z něho se okamžitě spustil prudký liják. Než se našemu pilotovi podařilo dopravit člun jen těch několik set metrů, které nás dělily od přístaviště, nebyla na nás suchá nitka. Francouzský kabalista se tam mohl schovat pod přístřešek, takže nás uvítal docela suchý. Za kredit mu musím dát to, že se nám nejenže vůbec neposmíval, dokonce jsme od něho ani žádné „vždyť jsem vám to říkal...“ neslyšeli. Jak ovšem věděl či snad tušil, že zmokneme takovýmto způsobem a bez možnosti se převléknout (rozvěšovali jsme potom košile a kalhoty po okolních palmách), je jednou ze záhad s nimiž se člověk někdy setkává, když se zabývá kabalou a stýká se s lidmi kolem ní se pohybujícími.

Epizoda s deštěm na Lady Elliott naštěstí mi nevzala entuziasmus, a můj obdiv k těm tvorečkům, kteří si dokáží stavět takováto krásná obydlí, jen potom ještě více vzrostl. Proč to dělají? Vždyť mnohem jednodušší, méně zbarvené korály by jim jistě stačily právě tak dobře. Proč jiní měkkýši si budují ulity, lastury a mušle, které se zdají být v naprosté harmonii se zákony geometrie? Mají snad v sobě zabudován smysl pro pro nás nepochopitelný společný cíl nějakého vyššího řádu než toho, jaký vidíme na tomto světě? Snad dokonce řád podobného druhu, jaký vedl dávné stavitele pyramid či středověké budovatele katedrál a jiných podobných monumentů při jejich úsilí, jehož výsledkům se dnes obdivujeme? Ať je tomu jakkoliv, na architekty navrhující moderní obchodní střediska se to bohužel zatím nepřeneslo.

  Taj MahalNicméně, když hledíme na některé z opravdových triumfů architektury, jakým je na příklad slavný indický Taj Mahal (vpravo), mnozí z nás se nedokážeme ubránit pocitu, který se nás přitom zmocní — že náhle chápeme to, že zde prostě musí být nějaký plán jímž se řídí celý vesmír, k čemuž my sami také podle svých možností přispíváme, aniž bychom si toho byli příliš vědomi. Samozřejmě, máme vždy možnost výběru. Můžeme pracovat v souladu s tímto plánem; mohli bychom ale také jít proti proudu. Protože čtete tyto stránky, lze předpokládat, že již jste si aspoň do jisté míry vědomi toho, že zde tu možnost výběru máme a jaké to může mít pro vás následky, pokud se špatně rozhodnete. Víte také, že chcete-li s vážností se vydat na cestu k duchovnu, musíte si jednak udržet cílevědomost, potřebujete se ale také dobře seznámit se zákony tohoto světa. K tomu, abyste mohli objevit tyto zákony a přemítat o tom jak se vás týkají, musíte o tom trochu meditovat.

Každý z nás se k něčemu hodíme. Jistě, člověk někdy při takovémto prohlášení dostane i cynické nápady, jako je tomu ve hře Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha, kde Stanley Kowalski popisuje smutný případ člověka, který neuměl vůbec nic kromě toho, že dokázal zuby otvírat láhve piva. Když si potom jednou zlomil zub, nehodil se už vůbec k ničemu a psychologicky se zhroutil...

Pomineme-li případy lidí, kteří jsou nějak zaostalí či duševně nemocní, téměř každý člověk je na příklad schopný pracovat na nějaké montážní lince, mezi takovými pracovníky jsou ale mnozí, kteří už toho moc více dělat nedokáží. Jiní mají o něco více představivosti, takže když se něco neočekávaně na takové lince porouchá, dokáží to spravit. Jsou tu i jiní, kteří takovou montážní linku, třeba k výrobě aut či televizorů, dovedou navrhnout. Ještě jiní sice nemají právě šikovné ruce, ani mozek, který by dokázal myslet způsobem vhodným pro technické směry, dovedou ale napsat knihu, hrát na hudební nástroj, zahrát divadelní či filmovou roli, zazpívat, či něco podobného, takže pomohou těm druhým se po práci uvolnit. A tak podobně.

Při tomhle všem, spousty lidí se musí spokojit s prací, která jim nevyhovuje, která je často třeba i hluboko pod jejich schopnostmi. I v těch nejvyvinutějších zemích se stále ještě nacházejí montážní linky, jichž sice bylo pouze před několika desetiletími podstatně víc. Tyto se nyní přestěhovaly do jiných zemí, kde mohou být i vítány těmi, jimž pomohou zajistit práci a uživit tak svoji rodinu, což pro mnohé znamená veliké zlepšení životní úrovně. Je to ovšem těžké pouto, které mnozí jistě už těď nenávidí, přičemž jiné možnosti nemají než pokračovat v tomto zdánlivě nekonečném cyklu ubíjejícím jak tělo tak i duši.

Zatímco tato situace stále ještě trvá, zejména v tak zvaných vývojových zemích, ty vyvinutější země se již posunuly o krok či dva dále. Ve většině evropských zemí, v severní Americe, Austrálii, také v některých asijských zemích, máme dnes více či méně zámožnou společnost, což umožňuje slušně vyvinutý systém sociálního zabezpečení. K tomu připočítejme vyspělou počítačovou technologii, která je schopná nám přinášet informace o jakých se nám i jen před desetiletím ani nezdálo. To vše činí naše šance k tomu, abychom si nalezli to pravé místo, v němž bychom se dokázali projevit a prosadit, a tím napomoci celému stvořitelskému procesu, mnohem vyšší než kdykoliv předtím. Žijeme přece v živoucím a dynamicky se rozvíjejícím světě a jsme živoucí, dynamičtí lidé!

Jak uvažujeme

       

    Mnozí z nás se rádi zabýváme uvažováním. Někteří z nás navíc platíme spoustu peněz jiným lidem, aby za nás to uvažování dělali. Přitom všem ale příliš často závisíme na jiných lidech, aby nám řekli co je krásné a originální a co by na druhou stranu mohl být kýč. Magnáti, kteří rozhodují o módních trendech diktují spoustám lidí co mají v tom kterém roce na sobě nosit, literární kritici nám říkají co máme číst a divadelní či filmoví kritici na co se máme jít podívat, ať už to za něco stojí či ne, motorističtí žurnalisté se nás pokoušejí přesvědčit, že máme koupit to či ono auto, atd. Pokud číst nedovedeme či nechceme a noviny či časopisy si nekupujeme, buší do nás neustále reklamy z televize či z rádia, které jsou často velice subtilním a chytrým způsobem vymyšleny tak, aby působily na naše podvědomí, kam se pokouší zasadit semena myšlenek tak aby vyklíčily v ten pravý okamžik kdy se budeme nacházet v blízkosti toho, co se nám snaží prodat. Pokud si proti podobným praktikám nedokážeme vytvořit účinnou obranu, skončíme potom třeba doma s něčím, co nepotřebujeme a nikdy potřebovat nebudeme, o čem ale nám bylo do hlavy nasazeno, že nám to ušetří práci, čas, peníze, atp. Protože kupujeme takovéto věci, o nichž nám lidé v reklamních agenturách napovídali, že se bez nich prostě nemůžeme obejít, musíme potom pracovat a vydělávat víc a víc, abychom si je mohli dovolit, takže kolotoč se točí s námi dál

    Uprostřed toho všeho shonu jsme zapomněli jak se říká „děkuji nebo „pánbůh vás požehnej. Ptáme se lidí, „jak se máte, či „jak se vám vede", a kdyby náhodou odpověděli (jak to kdysi dělával jeden můj dávný přítel), „děkuji, vede se na porážku", nejspíš bychom se nad tím ani nepozastavili, neřku-li zasmáli, protože bychom to nezaregistrovali. Nejhorší na tom všem je to, že se nedokážeme zeptat ani sami sebe „jakpak se ti vede?", protože na tak složité vnitřní pátrání bychom si potřebovali zjednat plně kvalifikovaného psychiatra, který by si od nás nejprve vzal peníze a potom by vyslechl naše vyznání týkající se i těch nejintimnějších záležitostí, aby po několika konzultacích nám pověděl svoje názory na to, co to všechno skutečně znamená a jak se tím můžeme vypořádat.

Myslet znamená žít. Myšlenka je živoucí, je to ta vitální síla, která nám dodává vědomosti. Člověk je tvor podvojný — dělí se na dvě části - tělesnou a mentální. Kdyby záleželo jen na té tělesnosti, nepotřebovali bychom se vzrušovat žádným dietováním, prostě bychom jen jedli a jedli, a radovali se z toho, jak pěkně přibýváme na váze, protože to by nás činilo silnějšími a chytřejšími. Jenže takto to nefunguje. Asi tak ve dvaceti letech naše tělo přestane růst a veškerá ta potrava, kterou jsme navíc zkonzumovali, by se jen projevila na šířce našeho pasu. Samozřejmě, že můžeme jíst jen tu správnou potravu, pravidelně cvičit, abychom si vypěstovali pořádné svaly nebo příjemné křivky, jimiž potom zlákáme někoho opačného pohlaví. Nic ale naplat, v době kdy nám bude nějakých třicet, začne se to pomalu vše zhoršovat a když se dožijeme asi polovičky našeho očekávaného celkového věku, mnohé věci, které nám šly ještě poměrně nedávno dobře, už nám začnou dělat potíže. To je, kdy si mnozí z nás kladou otázku: „co mám dělat po zbytek života?“


Naštěstí je zde ta mentální stránka člověka, takže pokud si přejeme stát se silnějšími a důležitějšími, to na co bychom se měli hned od počátku soustředit je cvičit si svůj mozek a celkový rozum. V opravdu pozdním věku může dojít i zde k určitému zhoršení, to se musí přiznat, po většinu doby ale se naše mentální schopnosti budou zvětšovat a jako lidské bytosti se budeme tedy dále vyvíjet. Protože to jest co jsme — mentální bytosti, které pokud přemýšlejí, vyptávají se jiných i sami sebe, stávají se schopnějšími, mocnějšími. V ideálním případě se tato práce započne v raném věku tím, že si mladý člověk vytváří zvyk myslit sám za sebe. Ovšem, i v těch případech, kdy se v mládí oddává tělesným radovánkám, k tomu, aby v tomto směru člověk něco podstatného udělal není nikdy úplně pozdě.

NAŠE EGO JE DOMOVNÍKEM

Naše plné vědomí, kterému mnozí psychologové říkají ego, se chová tak trochu jako domovník. Představme si dům o více patrech, v němž jak už to tak bývá, domovník obývá byt v přízemí. V dalších patrech jsou nájemníci, zatímco majitel domu bydlí v ateliérovém bytě úplně nahoře. Mnozí z nás si ještě pamatujeme na neslavné domovní důvěrníky. Našemu domovníkovi by tato funkce seděla. Sledoval by všechny partaje, jak a kdy kdo chodí domů, třeba by si to i zapisoval, aby to potom mohl nahlásit na patřičných místech. Náš domovník se chová spíše jako majitel domu, i když dům mu nepatří. O nájemnících toho sice ví hodně, či si to aspoň myslí, přitom ale podstata mu uniká. O tom, že třeba ten „fláma“ z třetího poschodí je ve skutečnosti vynikajícím knižním ilustrátorem, jehož jméno má zvuk v mnoha zemích, nemá ani potuchy. Zato si myslí, že největší celebritou je ligový fotbalista z pátého poschodí, o němž ovšem neví, že má problémy s užíváním drog, což se co nevidět provalí a ukončí jeho kariéru. To, že člověk z ateliérového bytu nahoře, kterého skoro nikdy nevidí, je skutečným majitelem domu, také nic neví, protože jeho zaměstnala agentura. Že je to nesmírně kultivovaný člověk a známý historik, mu také až doposud unikalo. Historie domovníka nezajímá, pokud nejde o historii jeho oblíbeného fotbalového klubu. Když přijdeme k někomu v domě na návštěvu a zazvoníme, dveře nám otevře domovník, který se bude chovat docela jako majitel domu. Zeptá se nás kdo jsme a koho jdeme navštívit, což je správné, pokusí se ale z nás také vytáhnout jiné věci, takové do nichž mu nic není, aby si mohl třeba doplnit něco, co ještě neví o tom koho jdeme navštívit. Než nás nakonec pustí nahoru, ještě se nám navíc třeba i pokusí prodat nějakou zbytečnost, o jakou nemáme sebemenší zájem.

Domovník je sice protiva, na druhou stranu ale každý větší dům potřebuje mít nějakého domovníka. Kdo by se jinak staral o běžné opravy, vyměnil prasklou žárovku na schodišti, a tak podobně? Pokud víme, jak se před ním uchránit, nepředstavuje žádný větší problém. Navíc si musíme uvědomovat, že třeba takový jaký právě je, navždy nezůstane. Jednou se možná dá do řeči s některým z nájemníků, který mu řekne něco nebo mu snad půjčí knihu o něčem, co v něm vzbudí zájem. Následkem toho se na vše začne dívat jinýma očima a uvědomí si, že on je zde aby lidem pomáhal a ne aby jim komplikoval život. Existují různé spolky, obvykle kultovního rázu, které by nejraději domovníka, naše ego, zabily nebo se ho jinak zbavily. Kdo by ale potom otevíral dveře a vyměňoval žárovky? Je mnohem lepší dát domovníkovi najevo jaké jsou jeho povinnosti, co se od něho očekává a co ne. Třeba se s ním jednou setká a do duše mu promluví samotný majitel domu. Hlavní je, aby domovník pochopil, že stejně tak jako my všichni, i on je zde aby se vzdělal a stal se lepším člověkem.

Majitel domu, naše duše, je solidní a spolehlivý. Stejně jako ten domovník, naše ego je ale schopné mnohých klamných manévrů. Může se třeba pokusit nás přesvědčit o tom, že se musíme honit za fenomény, za úkazy které nás oslňují a vzrušují. Parapsychologické jevy mohou vyhlížet lákavě, zejména pro takového člověka, který se teprve nedávno odhodlal k tomu vydat se na cestu vedoucí k duchovnímu růstu. Poměrně nezkušený, si potom může celkem snadno splést psychismus s duchovností. Když nastoupíte na tuto cestu, začnou se kolem vás časem dít věci jaké se vám předtím neděly. Někdy třeba dokážete předpovídat jisté události. Například vám doma zazvoní telefon a než zvednete sluchátko, víte nejen kdo vám volá, ale i dokonce proč vám volá. Když se nám takovéto věci dějí, je to jako by se nám dostávalo malých odměn za naši píli a vytrvalost. Jsou to malé záblesky duševního osvícení, které nám snad mají sloužit jako důkazy toho, že se někam dostáváme. Co to docela určitě neznamená je, že bychom měli dát výpověď v práci, dát si na dveře vizitku a do novin inzerát: „Jasnovidka Elvíra“!

Další věcí, která se vám může stát, je ta, že začnete mít mnohem více snů. Také to, že obsah vašich snů se změní. Některé ze snů sice zůstanou stejné nebo podobné těm, jaké jste mívali dříve; to jsou ty sny, které bývají jen ozvěnami událostí uplynulého dne. Tu a tam vás ale navštíví sen nebo spíše vize, která je jiná, než to na co jste zvyklí, protože je plná nezvyklé symboliky. Když k něčemu takovému dojde, víte okamžitě, že tohle je něco neobyčejného a že byste si to měli zapamatovat. S tou myšlenkou se také obvykle probudíte. Samozřejmě, že je dobré potom o tomto snu přemýšlet.

Po čase se může stát, že to vše, co jsem právě popsal, prostě zmizí. Najednou se vám sny už nezdají nebo máte jen takové, které nejsou zdaleka tolik pregnantní. Telefon zazvoní, vy jste si jisti, že to je váš strýček z Austrálie a ukáže se, že je to přítel, který si potřebuje půjčit peníze. Najednou vám to připadá, že všechny cesty a mosty, které jste tak pracně vybudovali, se zhroutily, že už se nikam nedostáváte. Pokud to ovšem stále myslíte vážně, nemáte se čeho obávat. To, že synchronistické události, které vás dříve provázely, se najednou nekonají, nemusí vůbec znamenat že se váš postup zarazil. Právě naopak; může to znamenat, že tyto jsou ještě ve stadiu inkubace a že vy se se brzy pohnete o slušný krok dále. Stejně je ale vždycky dobré mít na zřeteli to, že nejhorší pád jaký by nás mohl potkat, bychom si mohli snadno zavinit a to tím, že jsme se stali příliš pyšnými a arogantními jen proto, že jsme byli na několik krátkých chvil osvíceni.



 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena


Start of StatCounter Code for Default Guide