A


Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







 


VITÁLNÍ PRINCIP

Co si představujete pod pojmem „síla“..?

Většina lidí si asi představí mužného siláka s mohutně vypracovaným svalstvem,
možná i patřičně zvýrazněným nějakým tetováním.
Či snad 150-ti kilového vzpěrače zvedajícího nad hlavu činky.



    Málokdo by si představil ženu, tak jak je tomu u tarotového trumfu číslo osm. Pravda, ta žena má vedle sebe lva, toho ale má zřejmě zcela zkroceného, takže zvíře se jí nechá plně ovládat. Teprve když se nad takovým zobrazením pojmu síly trochu hlouběji zamyslíme, uvidíme, proč tomu tak a je a proč je žena ovládající lva (čti naše zvířecké impulzy) symbolem té opravdové síly.

Je samozřejmé, že tu i tam se člověk může dostat do situací, ve kterých mu nezbývá nic jiného než se uchýlit k prosté fyzické síle, pokud jí ovšem vládne. Proto také i někteří lidé docela jemné a mírné povahy občas potřebují zaměstnávat tělesnou stráž, zejména pokud jsou příliš dobře známí a mohli by se tak stát cílem útoků nějakých ztřeštěnců. Naprosté většině konfliktů se ovšem lze člověku buď úplně vyhnout nebo je aspoň vyřešit civilizovaně. Přesto je ale tolik snadné podlehnout divošskému pudu, který vede k ochraně vlastních teritoriálních zájmů a bít se o svoje vlastnictví za každou cenu. Chce-li si člověk uchovat nad sebou kontrolu i například v okamžiku náhle povstalého nebezpečí, potřebuje k tomu mít sebe-disciplinu, což se vždy snadněji píše, než provozuje. Dokonce i člověk navenek velice střídmý, vyrovnaný a nevzrušivý může pod kůží chovat dřímající lítou šelmu, která jen čeká na svoji příležitost, která nastane v okamžiku kdy pocítí, že se jí trochu povolila uzda. Jakmile se ta šelma ocitne mimo naši kontrolu, může nás pak kdykoliv napadnout a my potom ovládáni zcela zvířeckými impulzy, můžeme být náhle k nepoznání, když se dokážeme rozzuřit nad kdejakou maličkostí a potom řádit jako pominutí. Nebo tomu může být právě naopak; při sebemenším nebezpečí, kterému bychom normálně měli dokázat čelit, se zachováme jako úplní zbabělci a utečeme nebo se útočníkovi vzdáme.


MYŠLENKA JAKO ARCHETYP


    Síla, podobně jako na příklad spravedlnost nebo střízlivost, patří k základním pojmům, archetypům. V zásadě je každá myšlenka, která nás napadne, archetypem, který zde byl již od prvopočátku. Případně se dá k některému z archetypů vysledovat. Protože se ale nacházíme v pozemských podmínkách Malchutu, na původní stav univerzální harmonie, který zde od prvopočátku byl a který je také doménou archetypů, se upamatovat nemůžeme. Je to ale jen naše současné vědomí,
které je takto zapomnětlivé. To vědomí, kterému rádi říkáme „plné“ čí „bdělé“, které ve skutečnosti má k plnosti a bdělosti hodně daleko. Naše duše, společně s kostmi, masem, každou buňkou našeho těla, si ten stav prvotní úplnosti pamatuje. Pokaždé, když nás něco napadne, je tato myšlenka potenciálně proveditelná. Neexistuje nikde jedna jediná myšlenka, která by takový potenciál v sobě nechovala, protože všechny pojmy v tomto světě se nacházející jsou původními představami, které pocházejí z mysli Stvořitele. Podobně se to má se semenem jakékoli rostliny, které je vždy potenciální květinou, keřem, vzrostlým stromem a nakonec novým plodem, který vydá semena. Naše myšlenky mají stejnou kapacitu; vše ovšem závisí na nás a na tom, zda si skutečně přejeme tyto myšlenky či nápady uskutečnit, zda po tom opravdu toužíme. Proto také bychom nikdy neměli věřit tomu, co se nám často pokoušejí namluvit různí rádoby-moralisté, většinou náležející k některé z paranáboženských sekt, že totiž touha jako taková má v sobě něco negativního. Touha, přání, je pozitivní a funguje podobně jako zákon gravitace, který způsobuje, že věci padají směrem k zemi. Naše myšlenky se mohou uskutečnit jen tak, že jsou ke svému naplnění „dovedeny“v opratích našich tužeb.



    Jak už tomu většinou bývá, jsou zde určité podmínky. Těch očividných už jsme se dotkli: například, kdo z toho bude mít zisk? Neposlouží to třeba jen tomu, aby se mohlo něčí ego o trochu víc nafouknout, přičemž žádný opravdový účel to nemá? Nezůstane to stát prázdné a k ničemu se nehodící, jako některé stavby totalitních režimů, které si objednali různí Hitlerové či Stalinové? Pokud jsou úmysly stojící za nějakým nápadem čité a bezúhonné, pokud si někdo přeje uskutečnit něco konstruktivního, pokud to má posloužit lidstvu, či aspoň větší skupině lidí a ne jen jednotlivci, potom tu jsou základní předpoklady k tomu, aby se plán mohl uskutečnit. Ovšem, za těch podmínek, že ti kdo za plánem stojí jsou důslední a vytrvalí natolik, aby dokázali přejít přes překážky, které jim na cestě k úspěchu nutně vyvstanou.  Stává se potom, že krocení lva  není tou nejlepší opcí — je nutné na to jít tak jak to udělal Samson! Musíme mít totiž neustále na zřeteli, že existují síly, které jsou lidstvu nepřátelské a které se pokusí zmařit cokoliv co by mu mohlo být ku prospěchu. Mohou se přitom projevit jako tvrdošíjní sousedé, zatvrzelí městští konšelé, neústupní politici, jako kdokoliv a cokoliv. Takováto opozice přirozeně vychází z Klifotu, světa který je protějškem pozitivního světa Sefirotů.

    O Klifotu si můžete přečíst víc na jiném místě.

  ŽIVOTNÍ POUŤ




Většina z nás si je vědoma toho, že život není žádný piknik; někteří až příliš dobře vědomi. Jsme zde proto, abychom se něco naučili a to za okolností, které mohou být složité a náročné. Do toho navíc vstupuje tíže existenčních starostí spojené s našimi různými závazky. Každý máme před sebou nějaké poslání, kterého si můžeme či nemusíme být vědomi, přičemž někteří lidé mají před sebou relativně jednoduchou cestu, zatímco pro jiné je to cesta složitá a plná zodpovědných úkolů. Na jiném místě jsem již použil analogie cesty vlakem a k té se nyní vrátím. Někteří z nás máme lístky k cestě, která vede přes celou délku tratě až do konečné stanice, přes všechna nádraží i menší zastávky. Můžeme tak, kromě svých vlastních starostí a povinností, sledovat štěstí i trampoty ostatních lidí; tu být svědky radostných setkání na peróně nádraží, tu zase plačtivých loučení, jinde pozorovat z okna našeho kupé někoho si odvádět práve dorazivší milenku nebo nakládat na valník zásilku živých kuřat či párek kůzlat. Tak to může jít po dlouhou dobu a pořád bude na co se dívat, o čem přemýšlet. Jiní lidé mají naopak platné lístky jen ke krátké cestě od jedné zastávky ke druhé, nebo k takové, která může sice být dlouhá, je ale celkově nevzrušivá, takže většinu času prospí.

Ovšem, mít v kapse lístek k nějaké cestě nemusí nutně znamenat, že musíme z vlaku vystoupit právě tam, kde přestane platit. Synchronistické události, které se kolem nás dějí a s nimi spojený prvek svobodné vůle, se mohou postarat o to, že cíl naší jízdy, náš osud, se může úplně změnit. Moje matka mi nejednou vyprávěla romantický příběh, který se jí kdysi přihodil a ten vám teď povím.

 
CESTA DO SPLITU



    Psala se léta třicátá. Obrýlený pohledný muž kolem čtyřicítky, poněkud vyšší postavy, přišel do kupé, v němž cestovala moje matka, tehdy asi dvaatřicetiletá a ještě nevdaná, s jednou svou známou, někde mezi Bratislavou a Budapeští. Požádal je česky zda s nimi může sdílet kupé. Obě dámy, které byly na cestě z Prahy do Splitu, kde měly zjednané ubytování pro letní dovolenou, pochopitelně žádné námitky neměly Matčina přítelkyně se diskrétně přesunula jinam, když po nějakém čase začalo být jasné, že nově příchozí se zajímá hlavně o to bavit se s mojí budoucí matkou.
   
    Ta měla stále ještě hvězdy v očích, když mi po mnoha letech vyprávěla o tom, jak ji okouzlil svými vybranými způsoby a chováním, překvapil tím, že se dokázal bavit s maďarským průvodčím, který přišel zkontrolovat lístky v maďarštině a později, když přejeli hranice, zase s prodavači na nádražích ve kterých vlak stavěl srbsky či chorvatsky, zatímco pro ni galantně kupoval občerstvení. Původně měl cestovat do Dubrovníku, když ale dojeli do Záhřebu, kde by byl musel přestupovat na jiný vlak, rozhodl se, že si nechá přepsat jízdenku a že pojede dále do Splitu, kam mířila moje matka.

Necelé dva roky nato měli ti dva svatbu, k níž došlo v albánské Tiraně, kde mezitím byl otec jmenován čs. diplomatickým zástupcem. Ve stejný den se ženil také albánský král Zog, takže moji rodičové měli při svatebním obřadu zvukovou kulisu s jednadvaceti výstřely z děla. K tomu, aby mohli mít svatbu ve stejný den jako král potřebovali mít zvláštní povolení, které jim jako cizincům úřady vydaly — Albánští občané v ten den svatby mít nesměli...


SVOBODNÁ VŮLE


Když nad tím trochu zapřemýšlím, připadá mi to až tak trochu děsivé. Na otcovo rozhodnutí, které zcela jasně učinil náhle a spontánně, se vázala budoucnost mých rodičů. Znamenalo to jejich společný život v Albánii a po okupaci této země, kdy byl na otce vydán německo-italský zatykač, útěk z Albánie přes Řecko a Středozemní moře do Francie. Odtud, již s čs. zahraničními vojenskými jednotkami, se oba přemístili do Anglie. Následovaly válečné roky, kdy matka žila většinou sama nejprve v Londýně, potom ve Stratfordu (rodišti Shakespearově) a v Leamingtonu, zatímco otec se nacházel se spojeneckými jednotkami v severní Africe a později také na Balkáně. Poté přišel poválečný návrat do Prahy, další diplomatická poslání v Bělehradu a v Berlíně, otcova náhlá smrt v roce 1950.
    Co je na tom všem nejděsivější: bez toho náhlého rozhodnutí, které otec učinil ve vlaku do Splitu, bych vám o tom všem nemohl dnes vyprávět, protože bych zde skoro určitě nebyl!

Občas se na našich cestách vyskytnou takové železniční křižovatky, na kterých můžeme činit podobná rozhodnutí. Prostě náhle změníme směr a cíl naší cesty nebo si to aspoň tak představujeme — nevědomá část naší mysli mohla na něčem takovém pracovat už po delší dobu. Co tedy je svobodná vůle a jak daleko sahá? Odpověď zní, je neomezená, zároveň ale i omezená. Teoreticky je svobodná vůle bez jakýchkoli limitů, jenž v praxi jsou zde vždy nějaká omezení. Ta se řídí tím hlavně, jaké máme životní ambice. Duchovně vyspělí lidé mohou mít víc svobodné vůle prostě proto, že ji využívají. A již jsem se zmínil o esoterickém zákoně, který znamená, že čím více něčeho používáme, tím více se nám toho dostává. Posláním takových lidí zde na Zemi může být žít významným životem, který má ovlivnit řadu jiných lidí a obrazit se na jejich životech. Jedná se často o vyspělé duše, které přicházejí do světa Malchutu z vyšších sfér a které, i když nemusejí si být přímo vědomy svého poslání, mají často schopnosti a talenty, které jim v tomto poslání mohou být nápomocné. Řekl jsem „mohou“, protože svobodná vůle jíž disponují je může právě tak dovést k tomu, že s tím vším nebudou nic podstatného dělat a prostě si vyjedou na zábavnou cestu vlakem. Vynikající chirurg se může třeba rozhodnout vystoupit na některé stanici, vzdát se svého stresového povolání, vrátit se do vesnice odkud pochází, oženit se se svojí první láskou a stát se obyčejným vesnickým lékařem. Takto sice také pomůže mnoha lidem, krále či ministerské předsedy ale operovat nebude a jeho vliv tudíž bude omezený.


Vyskytují se také ovšem lidé, kteří mají v životě důležité poslání, které dobře naplní, kdyby ale zůstali na světě o nějaký čas déle, to dobré co učinili by se mohlo někým způsobem pokazit, pro ostatní lidi i pro ně samotné. Toto je ovšem silně hypotetické, napadlo vás ale někdy co by se bylo stalo, kdyby byl na příklad Wolfgang Amadeus Mozart (vpravo) žil déle než těch třicet pět let, po které zde na zemi pobýval? Na jednu stranu je možné, že by byl dal světu ještě mnoho dalších stejně dobrých a třeba i lepších oper a skladeb. Na druhou stranu by se ale stejně dobře mohlo stát, že to co by byl složil po roce 1791 by už nebylo tolik čerstvé, poněkud více repetitivní, ne docela tak kvalitní. Třeba by to mohlo zajít až tak daleko, že by Mozarta komponování hudby prostě docela omrzelo a že by zbývající roky prožil tak, že by pil víno a hrál kulečník a nakonec umřel, podobně jako jeho někdejší rival Antonio Salieri, jako docela zapomenutý člověk. Čímž vším by se znehodnotilo to vše skvělé co udělal a co nám dnes činí radost...

Vyskytují se jistě takové situace, kdy je lépe pro všechny zúčastněné když je některý člověk z tohoto života v nějakém bodě „odvolán“, dříve než učiní nezvratitelnou škodu na svojí reputaci, poškodí jiné životy, negativně ovlivní historii. Potom třeba dojde k náhlé smrti, při nehodě, kulkou vraha, či prostě po nemoci. Můžeme potom řící, že zde zapracoval Deus ex machina, boží mechanismus. Právě tak nás může ovšem ochránit, pomoci vyhnout se nehodě či nemoci, pokud se náš čas ještě nenaplnil a nám je určeno zde ještě nějaký čas pobýt.




DVA SVĚTY

Máme zde dva světy; ten duchovní nahoře, hmotný dole.
Pojítkem mezi oběma těmitoto světy je člověk, který se nachází mezi nimi.
Podle kabalistů, vazba je v naší krvi.




   Renezanční obrázek Stromu života
(vlevo) velice moc připomíná srdce s tepnami z něho vedoucími. Stejně tak i ilustrace k jedné z prací Jakoba Boehma (vpravo). My o aortách víme dnes hodně a navíc je nám neustále připomínáno jak si je máme chránit, aby nám vydržely co nejdéle — nekouřit, nejíst tučná jídla, atp. Renezančnímu malíři či německému křesťanskému mystikovi mohl o tom něco napovědět prostý zdravý rozum, žádný z nich ale toho asi nevěděl moc o krevním oběhu a o lidské anatomii vůbec. Přesto nakreslili něco, co vyhlíží dosti věrohodně. Zhruba uprostřed schematu vlevo, jakoby uvnitř hlavní tepny, se nachází lidská tvář obklopená množstvím hvězdiček. V tom můžeme vidět lidskou duši procházející tepnou, v poli energie, které ji obklopuje. Podle kabaly má lidská duše několik možných forem a jednou z nich, tou nacházející se na nejnižší duchovní rovině, je nefeš.

Nefeš se většinou překládá jako „živoucí duše“, lze tomu také ale rozumět jako živá bytost, protože stejného slova se používá pro všechno tvorstvo které dýchá. Jedná se o stejný vitální princip, který nacházíme v hinduismu či buddhismu pod jménem prana, či jako qi v taoismu. Kabalistická nauka v tomto místě zcela jasně stojí za židovskou vírou, podle níž se určuje jaké maso je košer neboli vhodné k požívání. V zásadě je to maso, které bylo pokud možno co nejvíce zbaveno krve, která se musí nechat odkapat. Pochopitelně, že zbavit maso krve úplně je nemožné — to už bychom se bavili o tom, kde všude je přítomnost Boha a zda tedy může Žid jíst cokoliv — ad absurdum.

Víra v to, že krev, zejména potom krev lidská, má zcela zvláštní kvality, není ovšem jen výsadním právem Židů, i když zde to máme nejvíce na očích. Ve skutečnosti ovšem značné množství vegetariánů dospěje k rozhodnutí dát se tímto směrem pokud jde o výživu z důvodů etických, když už ne přímo náboženských. Existuje celá řada variant pokud jde o vegetariánství a dokonce i ty, které striktní vegetariáni vůbec neuznávají, se pochopitelně nacházejí po etické stránce dosti vysoko nad ortodoxními Židy, kteří požívají maso, i když to maso musí být :'"košer". Nehodlám u tohoto dosti kontroverzního tématu zůstat příliš dlouho, protože je na každém jednotlivci jak se v tomto směru zavede. Chtěl bych jen podotknout, že jistě není dobré když například vegetarián ostentativně opovrhuje lidmi, kteří vegetariány nejsou (a naopak), protože se třeba cítí být na vyšší morální či duchovní úrovni. Poznal jsem lidi, kteří byli duchovně velice na výši, kteří ale měli přitom daleko k vegetariánství (či ke košer praktikám). Nezapomeňme totiž, že hned na samém začátku Starého zákona (Genese 1:26) nacházíme tato slova:

Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“




PRINCIPY ČLOVĚKA



Řekli jsme si již, že nefeš je tou nejnižší formou duše, z čehož vyplývá, že lidská duše těch forem, těl, nositelů, či jak je jinak nazveme, má povícero. Slovo tělo se mi sem z těch českých hodí poměrně nejlépe, i když ideální zdaleka není — angličtina, která má výraz vehicle (ve smyslu prostředek či nositel), se zdá být na tom o něco lépe. Hebrejské slovo guf znamená právě toto — je to prostě tělo bez duše, vlastně tedy nic jiného než mrtvé tělo. Některým z nás to sice může pokazit iluze, ale guf je to, co vidíme když se podíváme do zrcadla; pro někoho to snad je idol, předmět obzvláštní péče, něco s čím se identifikují a co pro ně znamená vše. Přesto, i takový člověk musí uznat, že to na co se dívá není nic jiného než hromada masa, kostí, svalstva, nervů, krve, mozkové tkáně, kůže, atp. Vědec by nám řekl, že je to solidní hmota sestávající se z 65% kyslíku, 18% uhlíku, 10% vodíku, 3% dusíku, 1.5% vápníku, 1% fosforu, 0.25% draslíku a síry, 0.15% sodíku a chlóru a s řadou asi padesáti jiných chemických prvků, končíce se radiem, jehož máme v těle nějakých 0.00000000000000001%. Mudrc nám nejspíš poví, že guf je ze všech těl, která člověk má a o nich si ještě povíme, to nejvíce pomíjivé, netrvalé a iluzorní. Guf je něco co nemá a nikdy nemělo v sobě nic duchovního, nic co by je oživilo. Pokud se má guf oživit, potřebuje k tomu již zmíněnou nefeš, vitální princip, který je zároveň nejnižším stupněm duchovnosti.
Podle Bible
(Genese 2.7)

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.“

Tomuto dechu života se hebrejsky říká Nešamah. Mohli bychom si představit, že podobně jako foukač skla, který svůj dech vede trubicí (jíž v tomto případě jsou nozdry člověka), Bůh vpraví svůj dech (nešamah) do nitra těla, které předtím vytvořil a které až doposud bylo neživé (guf). Nešamah, která takto vstoupí do člověka se rozprostře, podobně jako by to udělal dech foukače skla, kolem vnitřního okraje skla neboli uvnitř kůže. Tam potom zůstane, blízko povrchu našeho těla, v blízkosti našich smyslů. Aby se to mohlo stát a Nešamah se mohla rozprostřít a dosáhnout oblastí těla uvnitř kůže, potřebuje k tomu jistou sílu. To silou je Ruah, která je podle kabalistů intermediární (zprostředkovatelskou) silou mezi Nefeš a Nešamah. Slovo Ruah značí vítr; energie typu větru je tudíž zapotřebí k tomu, aby se Nešamah dostala do této pozice. Podle kabalistů tedy se naše duše sestává z duchovních principů Nefeš, Ruah a Nešamah. Máme zde další, vyšší duchovní roviny — tou příští je Hajah, zatímco tou nejvyšší je tzv. Jehida neboli jednota.

Kabalistická doktrína zcela jasně sahá mnohem hlouběji než běžná židovské nebo křesťanská víra, zejména pokud se týče vyšších lidských principů. Přesto se z nějakých důvodů těmito stupni či duchovními rovinami příliš podrobně nezabývá, rozhodně ne zdaleka tolik podrobně jak to činí theosofická doktrína. Na to, že theosofisté jsou v tomto směru důkladnější, jsem přišel poté, kdy jsem po dlouhá léta studoval oba tyto směry, které ovšem mají mnohé společné. Proto si myslím, že na tomto místě nám bude prospěšné, když se trochu podrobněji podíváme na tento filozoficky/religiózní systém, který vznikl koncem 19. století tím, že v sobě zkombinoval tajné doktríny východních směrů, zejména potom buddhismu a hinduismu. Hebrejsky orientovaný kabalista by mi takovouto transgresi nejspíš neodpustil, jako kabalista nehebrejský si to ale mohu dovolit.


©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena




Start of StatCounter Code for Default Guide