Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


 

VĚDĚNÍ

    

    Jakýsi zlý člověk jednou řekl jisté dámě, která je velice vzdělaná a chytrá, že pokud udělá určitou věc, ruka jí zchromne. I když tato žena studovala psychologii a ví například o „namířené kosti“, což je druh kletby který používají australští aboriginálci, jakožto i o jiných podobných klatbách, ruka jí skutečně zchromla asi na dva týdny. Nakonec byla vyléčena když jí bylo řečeno, že dostane dopis o třinácti stránkách, který si má přečíst. Až dočte poslední slova dopisu, ochrnutá ruka nabude opět citu. To se skutečně stalo. Kouzelná kletba, která na ni byla seslána, mohla fungovat proto, že dáma člověku, který ji seslal uvěřila a v té rozhodující chvíli tudíž ztratila veškerou ochranu, které normálně všichni do jisté míry požíváme.

    Síla sugesce může být velice silná. Jak jsem se již zmínil, pokud v něco opravdu vážně a poctivě věříme, pokud máme mysl čistou a naše úmysly jsou dobré, tyto pozitivní vibrace z nás vyzařují a mohou tak ovlivnit jiné lidi a dodat jim důvěry. Třeba si potom od nás opravdu koupí i to příslovečné ojeté auto, i když tak daleko to nejspíš nedojde. Jsme bytostmi sestávajícími se ze dvou částí. Ta první, vědomá část, se soustřeďuje na tento hmotný svět, zatímco ta druhá, nevědomá, sahá až kamsi do nekonečna. Vědomá část je limitována tím, co dokáže vnímat našich pět smyslů, co s jejich pomocí dokáže odhalit, objevit a odhadnout tím, že se nějakého předmětu dotýká, vidí jej, očichá jej, ochutná, poslechne si. Pokud ovšem zde máme něco zcela bez zápachu, tiše se schovávající byť i jen za tím nejbližším rohem, téměř určitě se to nachází mimo dosah našich smyslů. Přesto to neznamená, že žádný z nás si toho nebude nijak vědom. Nevědomá část naší mysli dovede často proniknout tam, kam vědomá část nemá přístup. Případně může čerpat z vědomí jiných lidí, pochytávat různé vibrace, které ta věc za rohem vydává. Pokud se jedná o člověka, jakým by mohl být třeba najatý vrah, je snad i dosti pravděpodobné, že nás nějakým způsobem bude varovat. Buď na nás sešle nějaké neblahé tušení, nebo náhle uslyšíme v uších varovný hlas, případně i udělá něco drastičtějšího, jako například to nějak zařídí abychom zakopli a natáhli se, dříve než dojdeme k nebezpečnému místu. My ovšem máme na vybranou zda varovný hlas poslechneme nebo se vydáme do nebezpečí, či přímo do zkázy.

    Prostor kolem nás je prosycený různými vibracemi, z nichž pouze nepatrnou část jsme schopni vnímat vědomě, některými z našich smyslů. Vše kolem nás se nacházející má nějaké vědomosti, nějaké zkušenosti; to se týká i například kamenů, které leží na cestě, kromě rostlin, stromů, zvířat a pochopitelně, i lidí. Takový kámen na cestě by nám třeba mohl dokázat povědět něco o tom, kdo kolem něho naposledy prošel, kdo se na něj zadíval a s jakými myšlenkami, kdo do něho třeba i vztekle kopl, kdybychom jenom věděli, jak na to. Už od dětství jsem rád četl pohádky, v nichž vystupovali lidé, kteří dokázali rozumět řeči ptáků. Vždycky jsem věřil, že je to možné, nikdy jsem ale neměl dostatek příležitosti k tomu se s ptáky nějak blíže stýkat. Nyní, kdy bydlím na místě kde je veliké množství ptactva (máme zde jezírko a kolem něho divoké slepice, kachny, volavky, kormorány, ibise, různé druhy papoušků a všemožné jiné australské divoké ptactvo), a mohu si s nimi denně povídat, věřím tomu ještě více. Samozřejmě, že tomu co přesně říkají nerozumím — k tomu bych nejspíš musel být pasáčkem ovcí po celý život a nikdy se nevyskytovat v blízkosti počítačů, dopravních prostředků, či jiných civilizačních vymožeností. Řekl bych ale, že rozumím zhruba o čem si spolu povídají. Někdy, jak je tomu v případě Gerarda, což je „butcher bird“, australský druh kavky, vím, že zpívá prostě pro mne. Jeho repertoár se zdá být nevyčerpatelný — skoro nikdy se neopakuje.

    Teoreticky, toho všeho co je kolem nás a co má nějaké vědomosti, bychom měli být nějakým způsobem schopni dosáhnout. To se týká i esoterických vědomostí, které mají jiní lidé, nebo které se prostě nacházejí volně uprostřed přírody, čekající až na ně někdo dosáhne. Pomyšlení na to, že vědomosti by mohly být nějak schovávány, učiněné nepřístupnými většině lidí, jak se to v jistých kruzích traduje, mě zpočátku odpuzovalo. Bouřil se takto ve mně vrozený smysl pro demokracii, připadalo by mi to nespravedlivé pokud by tomu skutečně tak bylo a někteří lidé tyto vědomosti měli a jiným je odepírali. Postupně jsem ale přišel na to, že ve skutečnosti se tomu má poněkud jinak. Z části mě toto poznání inspirovalo k napsání rozhlasové hry The Struggle of the Magicians

(Zápas kouzelníků), z níž vyjímám následující dialog. O tom zda jsou vědomosti přístupné či nikoliv debatují zde G. I. Gurdžijev s P. D. Uspenským, s nimiž oběma jsme se již zde setkali. Že k nějakému podobnému rozhovoru skutečně došlo (a nejspíš vícekrát), musí být celkem jasné tomu kdo četl aspoň některou z Uspenského knih
G.I. Gurdžijev
Gurdžijev: Za prvé: nikdo žádné vědomosti neskrývá. Za druhé: ne všechny vědomosti se hodí k tomu, aby se dostaly do volného oběhu; některé ukryté být musí. Přesto všechno jsou vědomosti snadněji dosažitelné než byste si myslel, ovšem jen pro ty, kteří je s vážností hledají a kteří jsou schopni je absorbovat. 

Uspenskij: Vy si tedy nemyslíte, že cesta k nabytí vědomostí by měla být otevřena všem a bez výjimek, že každý člověk by měl mít právo na to aby se mu dostalo vzdělání? 

 Gurdžijev: Pokud se týče základního vzdělání, s tím naprosto souhlasím. Musíte ale pochopit, že opravdové poznání nemůže patřit všem, dokonce ani ne mnohým lidem. Pouze některým, jichž nikdy nemůže být mnoho. Tohle je jedním z fundamentálních zákonů, zákonů hmoty, jimž podléhá všechno na tomto světě, včetně poznání. 

        Uspenskij: Poznání přece ale nemůže mít nic společného s materiálností!

   Gurdžijev: V tom se právě mýlíte. Ve světě hmoty je všechno omezené. V kterémkoliv okamžiku se na poušti nachází sice obrovské, určitě naprosto nespočítatelné, přesto ale docela určité množství zrníček písku. V jezeře je také určité množství vody, potenciálně by se ta voda dala měřit na vědra, i když to nikdo dělat nebude. Tak se to má se vším. Tak se to má také s poznáním. I to má svoje limity.

Uspenskij: Chcete tím snad říci, že lidstvo má, dejme tomu v průběhu jednoho století, k dispozici pouze určité množství vědomostí, kterých může během toho času dosáhnout?

Gurdžijev: Přesně tak. Poznání se nám dostává podobně jako se nám dostává jídla. Nebo ještě lépe, tak jak užíváme nějaký drahý lék. To jak ten lék zapůsobí, závisí na dóze. Pokud je ta dóza dostatečně veliká nebo když můžeme těch dávek mít víc, může to prospět jednomu člověku nebo i menší skupině lidí. Kdyby ovšem ten lék chtěla spousta lidí a množství léku který máme k dispozici zůstávalo stejné, na každého člověka by se dostalo tak málo, že by to bylo zanedbatelné. Nic by to na jejich životech nezměnilo. Poznání by se rozprchlo všude, prostě by se vytratilo.

Uspenskij: Jsou v tom ale nějaké výhody, když se jen menší skupině lidí dostane větší části toho poznání, které je k dispozici?

Gurdžijev: Jistěže ano. Představte si, že máte určité množství zlata a že chcete pozlatit nějaký předmět. Nejprve si musíte spočítat jak veliký povrch to vaše zlato pokryje, jinak by to mohlo vyjít takové všelijaké strakaté, dobře by to nevypadalo, mohlo by se vám klidně stát, že byste to zlato zbytečně vyplýtval. Když se rozdělují vědomosti, také je nemůžete dát všem, protože by to dopadlo stejně jako byste jim nedal nic.

Uspenskij: Komu ale potom ty vědomosti dáte?

Gurdžijev: No přece těm, kteří si o ně řeknou. Většina lidí stejně o vědomosti nijak nestojí a o ten svůj příděl by se stejně nehlásili. Tak tomu prostě je a proto také je tu kolem nás spousta vědomostí, které si může najít a přivlastnit ten, kdo o ně opravdu stojí a bude si jich vážit.

P.D. UspenskijUspenskij: Patří mu ale potom skutečně? Nemá potom takový člověk povinnost nabídnout je opět těm, kteří je třeba z nedbalosti, pominuli?

Gurdžijev: To si myslíte, že tohle se neděje? Nikdo nic neskrývá, dokonce naopak. Ti, kteří ty vědomosti nějak posbírali se obvykle snaží seč mohou, aby je předali dál. Jenže, ono to není tak snadné. Předávat vědomosti, stejně tak jako je přebírat, za tím vším stojí spousta námahy, ať už na straně těch, kteří vědomosti předávají , tak i těch, kteří je chtějí od nich získávat.

Uspenskij: To chápu. Vědomosti se nedají lidem vnucovat, to by bylo stejné jako kdybychom je odsuzovali k nuceným pracím a ještě k tomu na doživotí. Lze je předávat jen těm, kteří si jich přejí nabýt, kteří je aktivně vyhledávají.

Gurdžijev: A hlavně těm, kteří jsou připraveni k tomu je získat.

Uspenskij: Jak byste potom definoval takovou „připravenost“?

Gurdžijev: Už staří filozofové klasických škol moudrosti vždy vyzdvihovali jedno hlavní pravidlo: „Poznej sebe sama!“



EGREGOR


  Mohli bychom celkem směle říci, že veškeré vědění, které je k dispozici v celém vesmíru, je také k dispozici nám, ovšem pouze teoreticky. K tomu, abychom dosáhli na ty vědomosti, které jsou na té úrovni ducha které jsme dosáhli přístupné, musíme umožnit nevědomé části naší osobnosti dělat to, čeho je schopná. Opět teoreticky, naše nevědomí dokáže vyřešit všechny problémy, které nás potkají. Někdy tak činí pro nás velice záhadnými způsoby, když pomáhá vytvářet nepředvídatelné situace, jen proto aby nám umožnilo dosáhnout toho, čeho jsme si přáli. Dokáže se třeba také spojit s nevědomím jiných lidí, kteří se mohou nacházet na podobné vlnové délce s námi, aby je navedlo na cestu která se potom nějak zkříží s tou naší. Mezi lidmi, kteří myslí podobně, se vůbec nachází jakési běžnými smysly nepostižitelné pouto, které je nejvíce patrné například tehdy, když se tito sdružují v různých spolcích. V takovém případě hovoříme o egregoru.

    Egregor je něco jako skupinový duch, který se (obrazně řečeno) vznáší nad hlavami lidí patřícím ke stejnému hnutí, duchovnímu, náboženskému, kulturnímu, politickému, kmenovému, národnostnímu, atp. Prakticky každá společenská skupina má svůj egregor, který je autonomní psychickou entitou slučující myšlenky zejména těch přítomných, ale i nepřítomných avšak aktivních nebo aspoň významně sympatizujících lidí. Egregor bývá ovšem nejsilnější tehdy, když se účelově pracuje na jeho posílení, což se typicky děje při shromážděních různých okultně zaměřených spolků, zejména potom když se provozují k tomuto účelu určené rituály. Jedním z nejsilnějších egregorů je proto například egregor svobodného zednářství, který je zde jednak jako entita zaštiťující celé toto hnutí již po celá staletí jeho existence, přičemž každá jednotlivá lóže má také svůj egregor, který „se stará“ o ty členy, kteří se navzájem znají. Totéž platí o církvích i jejich jednotlivých kongregacích, politických stranách a jejich místních organizacích a buňkách, atp. Egregor mívá velice rád tradici. Z toho důvodu nebývá většinou moudré měnit nějak podstatně a radikálně to, co bylo vytvořeno již dávno a mělo potom čas se posilovat po celá dlouhá léta. Na mysli přitom vytane katolická církev a veliká reforma, kterou tato provedla v 60-tých létech minulého století, když zrušila latinskou mši a rozhodla se nadále provádět bohoslužby v jazyce té které země. Nejenže se přitom tak nějak vytratilo to mysterium, které latinská liturgie v sobě měla skryté, ale tisíciletý egregor katolicismu se přitom jistě pořádně ošíval...


  

SNY A PŘEDSTAVY


Proslavená proroctví Nostradamova, která tento francouzský mystik psal ve čtyřverších, jej prý napadala ve snu. Je všeobecně známo, že Nostradamova rodina byla donucena k tomu konvertovat z židovské víry ke křesťanské, aby jí bylo povoleno zůstat ve Francii. Neví se ale už moc o tom, že dříve než začal chodit na univerzitu, mladému Michelovi se dostalo vzdělání v hebrejštině, latině i řečtině a že navíc jej dědečkové z obou stran rodiny učili kabalu. Kabalisté vždy kladli veliký důraz na sny a jejich interpretaci. Dante Alighieri, autor Božské komedie, také viděl mnohé ze scén své budoucí knihy ve snech. Periodická tabulka chemických prvků, kterou první složil Rus Mendělejev, stejně tak jako model atomu, s nímž přišel Niels Bohr, mají rovněž původ ve snech svých objevitelů. Model molekuly benzenu, na kterém Friedrich August Kekule von Stradonitz pracoval bez úspěchu po nějaký čas, si musel počkat dokud tento německý vědec neměl sen v němž se ocitl na tanečním bále, kde tančily molekuly z nichž některé vyhlížely jako hadi. Když se potom jedna z těchto hadovitých molekul zakousla do vlastního ocasu a tím vytvořila známý kabalistický obraz, tzv. ouroboros, Kekule se mohl probudit s šestičlenným kruhem atomů uhlíku pevně vtisknutý v mysli. Ouroboros je velice mocný a často se opakující symbol, který bývá často spojovaný se Stromem života a to jak ve své kabalistické tak i nordické verzi. My jej vidíme napravo ve tvaru čísla osm, známého také jako symbol nekonečna.


Naše nevědomí se zdá být velice impozantním zařízením které, pokud se mu dostane patřičných informací, dokáže pracovat na řešení našich problémů zatímco my spíme a překvapit nás s ním poté, kdy se probudíme. Každý z nás máme určitou představu sami o sobě, která je v zásadě součtem toho všeho, co nám od dětství říkali jiní lidé, rodiče, učitelé, kamarádi, spolužáci, atd. Hodnověrné to většinou příliš nebývá. Šablony, kterých jiní používali když si dělali o nás svoje představy, jsou sice silně zaváděcí, přesto ale máme tendenci věřit tomu co je nám řečeno, zejména pokud to pochází od lidí starších a podle všeho zkušenějších. Tendencí je posbírat takto od jiných negativní náhledy na vlastní osobnost, v čemž potom sami často pokračujeme: „jak to že ten a ten vždycky dostává lepší známky než já?“ nebo „proč ta sousedovic holčička vždycky vypadá čistší než já“ (aspoň maminka to vždycky říká). O něco později: „proč musejí ti naši sousedi mít tak hezky udržovanou zahradu, zatímco ta naše vypadá vždycky tolik zanedbaná?“. A tak podobně. Pokud nám někdo už od školních let říká, že nejsme tak dobří jako „támhleten“, představa, kterou si o sobě samých takto vytváříme, není dobrá a prospívat nám to nebude. Stavět jednoho člověka proti jinému, jedno dítě proti druhému, by se nikdy nemělo. Přitom ve škole tomu tak většinou bývá, pouze s výjimkou několika modernějších učebních systémů, jimiž jsou na příklad školy typu Montessori či Waldorf, které jsou postaveny na tom, že se hledí především na individualitu žáka.


Maria Montessori

Maria Montessori (vlevo) i Rudolf Steiner, kteří přibližně ve stejnou dobu (první dvě desetiletí 20.století) založili tyto dva pedagogické systémy celkem nezávisle jeden na druhém, měli jedno společné — Theosofickou společnost. Steiner se pohyboval v theosofických kruzích téměř od počátku, zatímco Montessori se k ní dostala poměrně pozdě, až ve druhé polovině svého života. Oba tito průkopníci přitom vycházeli ze stejné premisy; každý z nás jsme unikátní osobností a od samého počátku života je nutné podporovat v dětech individualitu, aby se mohla co nejvíce rozvinout. Ne každému se ovšem dostane příležitosti navštěvovat některou z těchto dvou či podobných škol. V Českých zemích to donedávna nebylo vůbec možné a teprve v posledních letech se zejména pedagogický systém Montessori zde začíná (dosti rychle) rozjíždět. Drtivá většina z nás ovšem vyrostla uprostřed systému v němž se individualita spíše potlačovala a „self-image“, kterou jsme si vytvořili, může proto být negativní a pro nás nedobrá. Jeden ověřený způsob jak toto změnit je opakovat si každý večer předtím než se člověk ukládá k spánku:

Každý den, ve všech směrech, stávám se lepším a lepším člověkem.“ Nebo něco podobného, co nám bude vyhovovat a co nám pomůže vymanit se z toho všeho šablonovitého, co z nás systém udělal. Ten kdo čte tyto řádky už skoro jistě svoji self-image jistým způsobem přebudoval, jinak by četl stránky o fotbale či nějaký ženský časopis. Jde zde především o to, změnit to jak si sebe představujeme na to, čím skutečně chceme být — potom se celý náš život změní a my se můžeme posunout na vyšší úroveň bytí.


SEFIRA DAAT 



Zmínil jsem se již o tom, že první pokus o Stvoření nebyl úspěšný. To proto, že lidské duše nebyly připraveny k tomu, aby dokázaly přijímat stejně jako vydávat, darovat. Pokud zde není jímavost, touha po tom něco získávat, nedá se vlastně nic dělat. Nemá smyslu psát knihy, malovat obrazy, zakládat zahrady a parky, když tu není nikdo kdo by si přál mít to, co mu můžeme nabídnout. Bůh stvořil člověka s tím, že tento bude věci přijímat, ale také se o ně dělit s jinými. První pokus se skončil fiaskem a něco se muselo změnit, aby se to neopakovalo. Ke třem nejvyšším sefirotům Keter, Chochma a Bina — Koruna, Moudrost a Pochopení, přibyla další sefira — Daat neboli Vědění.


Daat není ani tak sefirou jako spíše klíčem ke všem ostatním božským atributům, jimiž jsou Milost, Hněv, Krása, Představivost, Sláva a Základ. Daat je tedy jakousi myšlenou sefirou, která představuje všechny ostatní sefiroty (kromě Malchutu); někdy se jí také říká Dominion neboli država. Vše směřuje dolů, směrem k poslední sefiře Malchut, zvané též Království. Daat, neboli vědění, nemůže být jiné než abstraktní, dokud se mu nedostane příležitosti k tomu se nějakým způsobem uplatnit. Poslední sféra, království země, Malchut, takové příležitosti nabízí. Ryzí duch plný abstraktních vědomostí postrádá jistých zkušeností, kterých může pouze nabýt v situacích do nichž se dostane ve světě hmotném. Když se na to člověk dívá z tohoto hlediska, veliká záhada jíž je lidský život, začíná dostávat smysl. Dokonce i ty životy prožité uprostřed válek, plné násilí, lidské krutosti, nepříznivých podmínek, chudoby, atp., které by nám mohly připadat promarněné a zbytečné, vypadají v tomto světle jinak. Pokud ovšem se ti, kteří se takto angažují, z toho všeho nějak poučí. Můžeme si dělat to, co chceme, avšak za cenu toho, že máme také sklony ke zlu, které jsou téměř nevyprostitelně zamotány v síti, která také zahrnuje sklony ke konání dobra. Naším úkolem je z této sítě se vyprostit, což lze dokázat jen tím způsobem, že si sami pro sebe srovnáme co je dobré a co je špatné.


Když se pokoušíme popsat původní Stvoření, pouhá slova nám nestačí. Totéž platí o prvním člověku, o prvních lidech. Můžeme na ně hledět pouze jako na mocnosti, které ovšem mezi sebou vzájemně neladily, nedokázaly si udržovat rovnováhu. Původní člověk, Adam Kadmon, toužil po tom stát se nezávislým a tak také došlo k tomu, že se stal inteligentním, že začal nabývat vědomostí. Nezávislost, možnost výběru, svoboda rozhodování, to vše poskytuje člověku jistou převahu nad jinými bytostmi, které se ve stvořeném vesmíru kromě něho vyskytují. Ty mají svoje celkové cíle a individuální úkoly s k nim vytyčenými cestami, po nichž se musejí ubírat a které nemohou opustit. Jedny z těchto bytostí, o nichž si lidstvo snad odjakživa vypráví pověsti, jsou andělé.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena