Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES









ÚVOD

 

 
      Před nějakým časem mi zde v Austrálii vyšla v angličtině kniha, nazvaná The Kabbalah: A Timeless Philosophy of Life. Tedy Kabala: nadčasová filosofie života. Kniha vznikala, nebo spíše pomalu klíčila, po mnoho let, i když vlastní psaní mi nakonec trvalo méně než šest měsíců. Už brzy poté kdy jsem knihu dokončil jsem začal uvažovat, zdali bych neměl udělat také českou verzi. Někteří z mých českých přátel a známých mě v tomto povzbuzovali i podporovali. Řekl jsem si tedy; jsem sice už zvyklý psát většinou v angličtině, třeba bych to ale nějak dokázal zvládnout, nebudu vědět dokud to nezkusím. Takže to tedy zkouším.

    O kabale se toho v dobách kdy jsem v Česku ještě pobýval a to je už před více než čtyřiceti lety, vědělo velice málo a psaného slova o ní bylo snad ještě méně. Žádné nové knihy, jak za komunismu tak i předtím v časech Protektorátu, pochopitelně nevycházely, jen některým lidem se tu a tam podařilo uchovat něco z předválečné doby. V dnešní době toho jistě bude existovat podstatně víc; většina seriózní kabalistické literatury ovšem byla a stále ještě je psána Hebrejci a pro Hebrejce, i když většinou ne v hebrejštině. To, že je kabala pevně svázána s židovským náboženstvím, si jistě myslí většina těch, kteří o ní slyšeli. V tom mají ovšem jen částečnou pravdu. Hlavní a vlastně i jediná vazba, kterou kabala má, je s hebrejštinou a s hebrejskou abecedou. To vše ostatní je už rázu univerzálního. Jak dále uvidíme, například theosofie čerpá ze stejného zdroje, i když staví na trochu jiných základech. Proto si také myslím, že moje názory, jakožto nehebrejce, by mohly zajímat především ty, kteří se kabale z výše uvedených důvodů až doposud vyhýbali. 

     Psaní v češtině mi šlo dosti pomalu, také proto, že ve skutečnosti se nejedná o pouhý překlad, ale o celou novou verzi, jak jsem brzy objevil. Některé pasáže, na příklad ty v nichž anglickému čtenáři přibližuji českou realitu, jsem v české verzi vypustil. Nemá přece význam snažit se vykládat českému čtenáři něco, co snad ví lépe než já. Naopak, přidal jsem části, které v původní verzi nebyly. Buď proto, že mi připadalo správné některé myšlenky dále rozvést nebo i proto, že mě něco nového právě napadlo.


****

    Slovo kabala jsem již viděl v angličtině psáno mnoha různými způsoby, na příklad Cabala, Cabalah, Cabbala, Cabbalah, Kabala, Kabalah, Qabala, Qabalah, Qabbala, Quabbalah a nejčastěji Kabbalah. Celkem existuje minimálně dvacet různých způsobů hláskování tohoto slova. Pro původní verzi této knihy, kterou jsem psal anglicky, jsem proto uvažoval o názvu, který by obsahoval aspoň některé z běžnějších anglických variant, už také proto aby to usnadnilo práci těm, kteří knihy na toto téma vyhledávají na internetu. Na návrhu obálky to ale moc dobře nevypadalo, takže jsem tento nápad zavrhl.

      Čeština takovéto problémy s hláskováním na štěstí nemá, kabala je prostě kabala. Ve starších textech (hlavně v těch, které jsou založeny na latině, se snad mohou objevit nějaké varianty. V angličtině, ve které se vyskytuje daleko nejvíce literatury tohoto tématu, lze podle toho jak je toto slovo psáno často uhodnout s kterým ze směrů religiózní filosofie se hodlá autor identifikovat. Verze psané s písmenem “Q,” jako třeba Qaballa či Quaballah mívají přibližně od 17. století spojení zejména s hermetismem a s rozenkruciánstvím. Byly také adoptovány nejznámějším novodobým okultním řádem Golden Dawn neboli Zlatý úsvit, který nejvíce prosperoval kolem roku 1900. Naproti tomu, tak zvaní křesťanští kabalisté se vždy spíše přikláněli k verzím začínajícím na “C,” jako Cabala či Cabbalah. V dnešní době je však nejpopulárnější Kabbalah, kterou používám v anglické verzi této knihy. Znalci, kteří s těmito variantami přichází, se snaží hlavně co nejvíce přiblížit k původnímu fonetickému znění tohoto slova. Ve skutečnosti na tom jak slovo píšeme příliš nezáleží, neboť mnohem důležitější je jeho znění. Fonetická podoba tohoto slova zde byla daleko dřív než se je kdokoliv pokusil napsat.

    Kabala měla vždycky vazby s židovským náboženstvím. Nicméně, mnozí křesťanští učenci a kněží se ve své době naučili hebrejštině proto, aby mohli číst Starý zákon v originále. Měli tedy v rukou ty stejné klíče jaké měli židovští rabíni, to jest Bibli a jazyk. Kabala ovšem jde dále než kam sahá jakékoli náboženské přesvědčení. Ve své nejsilnější metafyzické formě k sobě láká moderní vědce, zejména fyziky, chemiky a matematiky, ale také psychology, například ty, kteří se zabývají jungovskou psychologií. V neposlední řadě k sobě kabala a to za všech věků, přitahovala filozofy. Člověku (jakým jsem já), který nemá vazbu k žádnému náboženství a vlastně dokonce ani k národnosti, musí tedy zákonitě připadat nadčasová.

    Domnívám se, že kabala je ve skutečnosti starší než jakékoliv náboženství, včetně židovského. Proto také si k ní nacházejí cestu lidé z různých společenských a kulturních prostředí. Moje vlastní cesta rozhodně nevedla přes žádné náboženství, neboť náboženské výchovy se mi nedostalo. Když jsem poprvé šel do školy, psal se rok 1949. Bydleli jsme tehdy v Praze, která ještě pamatovala Golema. Podle legendy ho vytvořil (s pomocí svých znalostí kabaly) moudrý a učený rabín Lev či Löw. Pověsti o tom jak Golem ochraňoval židovskou obec a jak se po rabínově opomenutí odstranit mu s čela „šém“ obsahující magický vzorec tento umělý člověk vzbouřil, jsem slýchával a o něco později i četl, už od útlého dětství. Historie mě vůbec zajímala a přímo fascinován jsem býval legendou o rodu Přemyslovců, podpořenou třemi lebkami posledních členů tohoto rodu, které jsem vídával vystavené ve zbraslavském kostele. Pokaždé kdy jsme s matkou přijeli na Zbraslav za příbuznými, kteří zde bydleli, trval jsem na tom, že musíme jít do kostela podívat se na ty lebky. Mše, kázání a jiné věci, která se v kostele konaly, mě nezajímaly. Jenom ty lebky...

     Můj otec pocházel z rodiny regenschoriho v tom stejném kostele na Zbraslavi. Býval sice kdysi katolíkem, v mládí chodíval do kostela (zpíval tam ve sboru zatímco dědeček hrál na varhany), ale z církve někdy ve dvacátých létech století vystoupil a prohlásil se za nevěrce. Bylo to tehdy v módě. Za války, kdy otec sloužil v západní armádě a rodiče žili v Londýně, kde jsem se narodil, otec si už zřejmě nebyl tak úplně jistý tím, že žádný Pánbůh není a že bych měl zůstat nekřtěňátkem. Co kdyby se ukázalo, že přece Pánbůh jen existuje a mně tím bylo nějak ublíženo? Moudřejší jistě bylo se pojistit na obě strany. V Anglii příliš mnoho katolíků nebylo, ale i v bombardovaném Londýně by se určitě byl nějaký katolický farář našel, kdyby se byl otec po něm trochu poptal. Místo toho mě ale dal pokřtít knězem, který přebýval nejblíže. Byl jím pop srbské pravoslavné církve.  Možná, že to otec udělal naschvál, jako jakési gesto vzdoru proti víře svého vlastního otce. Nevím a v tomto životě se to asi už nedozvím, i když mám podezření, že za tím vším třeba přece jen mohla stát aspoň špetka víry, která v něm někde dřímala.

    Srbský pop mě tedy pokřtil. Samozřejmě, že to žádné pokračování nemělo. Po skončení války jsme se vrátili do Prahy, kde otec pracoval v diplomacii. Když jsem poprvé šel do školy, psal se rok 1949. Bylo to poměrně nedlouho po komunistickém převratu a náboženství nebylo právě příliš v oblibě. V té době byl otec jmenován generálním konzulem v Berlíně, kam jsme s matkou za ním odjeli. V roce 1950 otec však náhle zemřel a matka se se mnou natrvalo vrátila do Prahy. V Praze, do školy na Hanspaulku po nějakou dobu ještě docházel katolický farář, aby se staral o naše dětské dušičky. Matka, která jinak byla bez vyznání, mě na náboženství posílala, snad proto abych jí to někdy třeba nevyčetl. Nebo v ní také něco dřímalo. Já jsem byl ale na hodinách náboženství jen několikrát, protože pan farář brzy přišel na to, že ke katolické církvi ve skutečnosti nepatřím a tudíž mezi jeho ovečkami nemám co dělat. Takže pokaždé kdy se tyto hodiny konaly (vždy na konci vyučování), šel jsem společně s několika jinými šťastlivci domů, což jsem pochopitelně viděl jako náramné privilegium. Netrvalo ovšem dlouho a o toto výsadní postavení jsem přišel. Komunistický režim začal utahovat uzdu a rodiče ostatních dětí si brzy uvědomili, že není radno posílat svoje ratolesti do hodin náboženství, může-li tomu být na úkor kariéry. A který z rodičů malých dětí by si byl mohl dovolit takto riskovat?

    Od konce čtyřicátých let, v těchto podmínkách vyrostly společně se mnou v někdejším Československu nejméně dvě generace lidí, kteří nepřišli nikdy do kostela. Přitom nahlíželi s větší či menší dávkou cynismu na to, co jim jako náhražku za ukradenou víru v Boha předkládali straničtí ideologové. Devadesát pět procent lidí se za takovýchto okolností prostě přizpůsobí situaci, stane se konformisty, zatímco zbývajících pět procent má dobré šance stát se tím, co anglický spisovatel Colin Wilson kdysi tak výstižně označil jako „outsidery“. Wilson začal psát svoji první knihu, která se stala kultovní mezi západoevropskými intelektuály, právě na začátku padesátých let. Ke krizi víry totiž nedocházelo jen v komunistických zemích, ale projevovala se, i když v jiných formách, také v západní Evropě. Wilsonův Outsider byl nevyhnutelnou reakcí na tuto situaci a pomohl mnoha lidem otevřít oči. “Outsider” z východní strany železné opony ovšem neměl výhody jichž požíval Outsider Wilsonův. Ten měl například přístup prakticky k jakékoli literatuře, zatímco k nám se dostalo většinou pouze to, co komunističtí vládci uznali za vhodné, případně to co nějak přežilo z dob předválečných. Za takovýchto okolností, pro duchovní vzrůst v zemi neexistovala příliš úrodná půda.

    Vyrůstal jsem nejprve v Praze, krátce na Zbraslavi, potom v Rokytnici nad Jizerou, kde otec před svou smrtí koupil horskou chatu a která se hodila když život v Praze se pro nás s matkou ukázal být příliš nákladný. Gymnasium jsem vychodil v nedaleké Jilemnici. V roce 1962 jsem dosáhl věku devatenácti let a byl jsem tudíž povolán na vojnu. Určitě je menší procento čerstvých rekrutů jimž by vojenské prostředí vyhovovalo, pro většinu je ale situace v níž se náhle ocitnou dosti depresivní. Zhruba tak tomu nejspíš bude všude na světě, pokud se na vojnu musí jít povinně. V mém případě se jednalo o duševní muka, silně podepřená všudypřítomnou politickou propagandou. Na vojnu nás povolali právě v době, kdy politické události související se situací na Kubě dozrávaly a hrozil otevřený vojenský či dokonce jaderný konflikt, o čemž se nás neustále snažili přesvědčit vojenští političtí pracovníci.


     Nepříjemnějším aspektům vojenského života, jako cvičáku, střelnici a podobným zábavám, jsem se z velké části vyhnul (kromě té všudy přítomné politické propagandy). Měl jsem štěstí a dostal se jako zpěvák k vojenskému uměleckému souboru, s nímž jsme jezdili po republice za účely pobavení a tím zvyšování morálky vojenských jednotek. Byly to dlouhé cesty pro téměř stovku lidí, třemi autobusy od místa k místu, přičemž jsme často zaháněli nudu hrou v karty. Při jednom dlouhém přesunu mezi Prahou a východním Slovenskem mě to věčné hraní mariáše přestalo bavit a ze hry jsem odstoupil. Vedle nás se hrála jiná hra, kde jsem se jal kibicovat. Ti čtyři, kteří tam hráli, byli všichni muzikanti z Moravy, kteří vyrůstali v poněkud jiném kulturním prostředí než my ostatní, kteří jsme byli většinou Pražáky (za toho jsem se už zase znovu počítal). To co hráli, bylo trochu jiné než mariáš a hlavně, hráli to s úplně jinými kartami než s jakými jsem se dosud setkával. Říkali jim “taroky,” což jak jsem později zjistil bylo do češtiny převzaté z italského “tarocchi.” Správným českým překladem “taroty.”

     Karty byly už značně obehrané, s rohy skoro zakulacenými a klidně mohly ještě pocházet z doby předválečné. Měly čtyři barvy jako ty mariášové, ale nejzvláštnějších na nich bylo dvacet dva trumfů označených římskými číslicemi. Na kartách byly zvláštní a velice zajímavé obrázky, jaké jsem předtím nikde neviděl. Karta, která mě hned napoprvé nejvíc zaujala, byl trumf číslo XII. Byl na ní obrázek muže pověšeného na primitivní šibenici hlavou dolů. Odsouzenec visel přivázán k břevnu šibenice za nohu provazem, který měl omotaný kolem kotníku. Také na ostatních kartách byly podivné obrázky, ale v paměti mi nezůstaly tak jako ten viselec. Kdykoliv jsem potom narazil na slovo “taroty, Tarots či Tarot cards,” okamžitě se mi v hlavě vybavila tato karta. Pro mne se stala symbolem tarotů. V té době jsem ovšem neměl potuchy o historii tarotů, o které se učenci stále ještě dohadují, ani o tom jak na ně nahlížejí různé okultní spolky. Nevěděl jsem ani, že jsou to předchůdci všech hracích karet, které v dnešní době v západních částech světa převládají, ať už se s nimi hraje mariáš, poker, kanasta, či Černý Petr. Netušil jsem také, že jednoho dne tyto karty do značné míry ovlivní můj život.
Kubánská krize se nějak vyřešila, k jadernému konfliktu nedošlo, jednotky NATO se nedostavily. Místo nich o několik let později tehdejší Československo zavalila sovětská armáda se svými spojenci Varšavského paktu, která svoje tanky zaparkovala v ulicích Prahy, kde jsem se tehdy právě nacházel. Odešel jsem tedy do své rodné Anglie, odkud jsem po několika dalších letech odplul do Austrálie, kde jsem se natrvalo usadil a  věnoval se ponejvíce výtvarnictví. Rodilý Brit s českými rodiči a australským občanstvím neboli občan světa, stále ale ještě bez vyznání.

   Jakmile jsem se naučil trochu slušně anglicky, začal jsem se zajímat o to co mi v Československu dostupné předtím nebylo, tedy o esoterismus. To mě nevyhnutelně znovu dovedlo k tarotovým kartám. Protože vím, že již při vyslovení těchto slov si mnozí lidé automaticky představí jasnovidku s tarotami a křišťálovou koulí, chtěl bych tuto představu na místě zabít a okamžitě pohřbít. Nikdy jsem nikomu (a dokonce ani sobě) nevyložil karty tak, abych se pokusil hádat z nich budoucnost. Tuto stránku tarotů jsem vždycky považoval za vedlejší a pro mne nepodstatnou, i když jsem si plně vědom toho, že právě tohle je zachránilo před tím aby skončily na hranici, společně se spoustou jiné literatury, kterou paliči knih, vyskytující se v každém věku a v každé zemi, periodicky odsuzují k smrti. Taroty jsou především knihou moudrosti věků, v níž ovšem dokáží listovat pouze zasvěcenci. Stát se tarotovým zasvěcencem není však nijak zvlášť těžké; většině lidí stačí k nim přistoupit s otevřenou myslí a s patřičnou dávkou zvědavosti. Chytří lidé, kteří je kdysi navrhovali, věděli přesně co dělají a věděli také, že pokud se tyto karty dostanou do rukou věštících cikánek či habituálních hráčů, nemusí se obávat toho, že by z nich nějací koniášové nadělali popel. Ti, kteří “mají oči k vidění a uši k slyšení,” potom uvidí a rozpoznají i za tisíce let vědomosti v nich uložené a symboly, které představují.

    Časem jsem se stal členem společnosti, s jejímiž členy jsem se potom po déle než dvacet let scházel při pravidelných týdenních setkáních s přednáškami, v nichž jsme se zabývali esoterickými vědami a zejména právě kabalou. Většina z toho, co se nachází v této knize, má původ v těchto setkáních, při nichž jsem později také často přednášel. Můj zájem o kabalu se prohluboval každým dalším dnem. V té době jsem měl už vyřešenu otázku, kterou si pokládá snad každý kdo se v moderní době těmito věcmi zabývá: evoluce či stvoření? Musím se přiznat k tomu, že argumenty jimiž se ohánějí materialisté pokoušející se o zesměšnění myšlenky stvoření, na mě zpočátku zapůsobily dosti silně a to přesto, že marxistou jsem se nikdy nestal. V tom mě vždy brzdilo přesvědčení, že každý člověk je jednotlivcem se zcela unikátním osudem, s čímž kovaný marxista nikdy souhlasit nemůže. Vzhledem k svému vzdělání a celkové výchově jsem však přirozeně uvažoval v rámci materialistické vědy. Na moji mladou mysl tak mohly zapůsobit ošidné otázky tohoto druhu:

    Zastánce evoluce: Je Bůh všemocný?
    Zastánce stvoření: Samozřejmě.
    Zastánce evoluce: Může tedy udělat cokoliv si zamane?
    Zastánce stvoření: Pochopitelně.
    Zastánce evoluce: Tak ať stvoří horu, tak těžkou, aby ji sám nemohl uzvednout!

    
    iž od doby života Charlese Darwina (1809-1882 — na dobové karikatuře vpravo) a jeho teorie evoluce lidských druhů, se lidstvo shání po „chybějícím článku,“ jímž by měl být nejprimitivnější člověk, který by již (či snad ještě..?) nebyl zvířetem. Toto hledání až doposud úspěšné nebylo, i když několikrát v minulosti se tomu tak zdálo a také v budoucnu nepochybně někdo přijde s něčím, co „prostě musí být ono.“ Vždy zde ale zůstanou silné pochybnosti. Evoluční teorie je zde už asi půl druhého století. Mnozí vědci ji uznávají, ne však všichni. Ti, kteří se nacházejí na absolutní hranici moderní vědy, na příklad jaderní fyzici, matematici a chemici, se už tak jednoznačně za zastánce evoluční teorie nepovažují.  Mnozí z nich dokonce otevřeně přešli do tábora zastánců teorie stvoření. Třeba později i přijdeme na to, proč tomu tak může být. 

S tím, co řekl Charles Darwin i jiní evolucionisté, že totiž existují variace uvnitř jednotlivých druhů, souhlasí i kabalisté. Problém je ale v tom, že zastánci evoluce si ze své teorie vytvořili náboženství, s nímž se ztotožnili také marxisté. Proto není nic překvapivého na tom, že evolucionisté, včetně marxistů, jakož i stoupenci kreacionismu, se od jisté doby nacházejí hluboko ve svých vykopaných zákopech. Mohou zde totiž být jen následující dvě možnosti, jednu z nichž si člověk musí vybrat:

1. Vše živoucí, včetně každé k tomu náležející části, vzniklo na světě následkem slepé náhody       (vyhovuje evolucionistúm).

2. Za vším co na světě existuje stojí jakási inteligence.

Podívejme se nejprve na první možnost. Ta předpokládá, že v primárním oceánu, který na Zemi existoval, vznikly (účinkem slunečního záření a za pomoci elektrických výbojů provázejících neustálé prudké bouře) první organické sloučeniny. Vědcům se sice podařilo v laboratorních podmínkách vytvořit několik druhů aminokyselin i jiných organických látek, ale ty ještě musely být nějak „oživeny.“ Z toho vyplývá, že v moři tehdy pravděpodobně existoval jakýsi “oživný bujón”.

Jak píše Ludvík Souček ve svém Tušení stínu:

    „V tomto „bujónu“ se bezpochyby rozvinul život až k formám, podle Ljapunova „kódovaným stavem molekul DNK — neboť jinou formu života jiný model, jiný typ přenosu dědičnosti jsme neobjevili a asi neobjevíme ani v budoucnu. Mohlo k tomu dojít dvěma způsoby: náhodnou shodou okolností, nebo, jak tvrdí marxističtí přírodovědci, v rámci zákonitého zdokonalování a zjemňování pohybu hmoty až k nejvyšší formě, k životu.“

I když předpokládáme nejen obecnou existenci, ale i místní přítomnost potřebných bází, skladujících aminokyseliny, je náhodný vznik „životaschopného života", tedy života, vybaveného smysluplnou informací, zakódovanou v řetězci DNK, náhodou opravdu výjimečnou, pokud uvažujeme o životě, analogickém jevům, které jako život označujeme.

Nejjednodušší forma nám známého života, představovaná např. velmi primitivními druhy bakterií, obsahuje v buňce alespoň 2000 genů (cystronů), z nichž každý reguluje činnost některého z enzymů. Toto číslo představuje, jak se zdá, a jak odpovídá našim dnešním poznatkům, dolní možnou mez; menší počet elementů, řídících enzymatickou činnost buňky, by nebyl slučitelný se životem.

Každý z těchto genů je zakódován asi 1000 “slovy” — aminokyselinami., z nichž opět každá aminokyselina obsahuje 4 báze. Celkem tedy musíme i v nejjednodušší formě buněčného života předpokládat minimálně 6,000 000 článků aminokyselin, jejichž čtyři báze poskytují čtyři na šestou krát deset na pátou možností. Pravděpodobnost, že vznikne taková kombinace, jejíž bezchybnost a dokonalost je podmínkou smysluplné informace, a tím i života, lze tedy vyjádřit poměrem 1:4 — za níž následuje milion nul. Takřka nekonečně malá pravděpodobnost samovolného vzniku prostou náhodnou kombinací a rekombinací vynikne, uvědomíme-li si, že od vzniku života na Zemi uběhl počet vteřin, vyjádřitelný číslem s pouhými 13 nulami.

Samozřejmě, že někteří by nejraději slyšeli, že život na naší planetě byl odněkud zavát jako semeno, či přinesen mimozemšťany, kteří se postarali o vývoj člověka. Tohle se nedá sice nikdy zcela vyloučit, ale základní otázky zůstávají nevyřešeny. Tedy:

Odkud se vzalo to semeno?

Kdo zařídil, aby se dostalo na Zemi?

Kdo vlastně přišel na nápad vytvořit takové semeno?

Kdo je vykonstruoval?

Stvořila jej slepá náhoda nebo nějaký stvořitel?

Zbytek této knihy se zabývá tím, že slepá náhoda zde roli nehrála, že naopak vše, co kolem sebe vidíme, nebo jen tušíme, dokonce i to, o čem ani tušení nemáme, je dílem Stvořitele.

   

 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena




Start of StatCounter Code for Default Guide