Voyen
                                      Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

 
 
 
 
TAROTOVÉ KARTY 
(Část 2)
   
Kabala a hebrejská abeceda


Mnohým badatelům pochopitelně neunikla podobnost hebrejského slova Tóra se slovem tarot. Tóra znamená posvátný židovský zákon. Mínění tohoto slova se původně omezovalo jen na tzv. Pentateuch neboli prvních pět knih Starého zákona (Genese, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium), které byly tradičně připisovány Mojžíšovi. V rozšířeném smyslu slova Tóra se ale míní celý Starý zákon a kromě toho i jeho výklady a ústní tradice, které si židovský národ po staletí udržoval. Hebrejce do jejich zaslíbené země přivedl Mojžíš. Mojžíš, který vyrůstal u egyptského královského dvora, s velkou pravděpodobností byl původně zasvěcencem egyptských mystérií a tato tradice se jistě aspoň z části zobrazila v tajné židovské doktríně, známé jako kabala.

  Kromě podobnosti slov Tóra a tarot je zde ještě jiná shoda a to s hebrejským písmem. Dvacet dva tarotových arkán odpovídá dvaadvaceti písmenům hebrejské abecedy. Mnozí badatelé (jen namátkou Papus, Eliphas Levi, Oswald Wirth, Arthur Edward Waite, Paul Foster Case), také označují jednotlivé trumfy písmeny hebrejské abecedy a to celkem shodně, i když s určitými variacemi. 
Písmena hebrejské abecedy jsou základem systému kabaly, hebrejské tajné doktríny. Klíčem k hebrejské moudrosti je "jméno", které se skládá ze čtyř souhlásek HVHJ, čteno zprava doleva, většinou vyslovované jako Jehova a do češtiny překládané jako Bůh či Hospodin. Starozákonní hebrejština ovšem neměla samohlásky, takže původní výslovnost tohoto slova je sporná, navíc podle tradice je toto slovo natolik posvátné, že vůbec nemá být vyslovováno, proto se vyslovují jen jeho jednotlivé hlásky - hebrejsky jod, he, vav, he. Správný překlad zní "To, co bylo, to, co jest, to, co bude". To, nikoli ten, je nutné zdůraznit. Máme zde vlastně verbální symbol té jediné skutečnosti, toho, co věčně potrvá a je příčinou veškerých forem a jevů. Písmena JHVH tedy symbolizují vědoucí sílu, umožňující existenci všech věcí a život všech bytostí. 
  
  
Čtyři písmena JHVH také představují čtyři základní roviny této existence. První z nich, J neboli jod, je nejjednodušším písmenem hebrejské abecedy, je to vlastně jen prodloužený, pohybující se bod, jakási kosmická spermie. Jod představuje nejvyšší ze čtyř kabalistických světů, svět archetypů, svět čiré myšlenky. Na této rovině máme pravzory všech pojmů, z nich mohou vzniknout veškeré projevy a tvary. P.F. Case ve své knize o tarotech uvádí následující příklad: pomyslíme-li na židli, ryzí myšlenkou je pojem sezení. Tato myšlenka zahrnuje vůli, vůli k tomu se posadit. Vůle posadit se je jediným základním pojmem, který zapříčiňuje existenci všech židlí, křesel, stolic lavic i pohovek, které kdy byly, jsou a budou vynalezeny a vyrobeny. Svět archetypů je tedy vlastně rovinou myšlenkové vůle a ze čtyř živlů starověkých mudrců k němu náleží živel ohně, představující univerzální zářivou energii. 
Druhé písmeno, první ze dvou H, čili he, představuje svět tvorby. Zde se ryzí myšlenky světa archetypů vymezují na určité vzory. Z pojmu "sezení" se stává myšlenkový vzor pro jistý druh židle. Abstraktní energie působící na této rovině obsahuje v sobě všechny tvary židlí, které byly kdy navrženy a vyrobeny a které v současnosti existují, kromě těch, na které ještě nikdo nepomyslel. Stejně tak je tomu v případě všech ostatních možných věcí. Živel vody, jímž se symbolizuje plastická tvárnost univerzální myšlenkovitosti, náleží k této rovině. 
Písmeno V , vav, představuje svět tvaru, formy. Zde se archetypální myšlenka, omezená na určitý vzor, může ve skutečnosti projevit. Na této rovině působí síly a udávají se procesy, nacházející se na neviditelném pozadí materiálního světa. Symbolizované živlem vzduchu, univerzální síly zde uskutečňují nyní již vyhraněné vzory. Je to astrální svět okultistů, místo neutuchající vibrující energie.
Čtvrté písmeno, druhé H, he, představuje svět hmoty, živel země starodávných mudrců. Je to náš viditelný a hmatatelný svět, kde sedíce ve svém oblíbeném křesle, zabýváme se těmito myšlenkami.
 

Kabalistický strom života, jímž se mnohem podrobněji zabývám jinde, se sestává z deseti sefirotů (jednotné číslo sefira = sféra), představujících deset aspektů univerzální vědoucí energie. Tyto jsou navzájem propojeny dvaadvaceti cestami - písmeny. Podle legendy byla kabalistická moudrost vyjevena Mojžíšovi samotným Bohem, při jeho 42 (6 x 7) dní trvajícím pobytu na vrcholku Sinajské hory. Mojžíš prý později zasvětil sedmdesát židovských stařešinů do tajemství kabalistické doktríny, tyto vědomosti se potom přenášely, výhradně ústně, z generace na generaci. Kabalistickými zasvěcenci byli prý hebrejští proroci a také někteří králové, na příklad David a Šalamoun. Teprve až v prvním století našeho letopočtu mohl vzniknout první písemný záznam kabalistické moudrosti a to zásluhou rabína Šimona Ben Jochaie, který bývá označován za původního autora knihy Zohar, která se prostřednictvím židovských kabalistických zasvěcenců žijících ve Španělsku, od počátku 13. století rozšiřovala v kruzích zasvěcenců po většině Evropy.
 
 
 
Zmínil jsem se již v první části tohoto pojednání o sektách středověkých heretiků, v jejichž kázání se objevovaly podobné prvky, symbolicky vyjadřované tarotami. Gnózí a gnostiky se zabývám podrobněji na samostatné stránce. 

Zde jen zopakuji, že gnózi se nelze naučit, ke gnózi že žádný intelektuální myšlenkový proces nevede. Gnóze se také nedá vysvětlit žádnými slovy, veškerá mluva je sousledná a časově omezená, tudíž se jí tajemství nedá vyjádřit. To lze vnímat pouze intuitivně. Člověk obdařený gnózí jakoby si uvědomil něco, co mu vlastně připadá sice podivné, ale přitom důvěrně známé. Takovéto poznání přichází vždy náhle, jako oslnění bleskem nebo jakoby nám někdo najednou stáhl s očí obvaz. Znamená to, že si uvědomíme božský pořádek, hlubokost Boha, ale, jak gnostikové věřili, také hlubokost Satanovu. Toto dualistické pojetí je pro gnózi typické a je typické i pro esoterismus tarotových karet. Jejich symbolika má mnohé společné s gnózí, která jako podzemní pramen po staletí proudila pod povrchem a v některých historických etapách ovlivňovala právě ty nejpřednější myslitele doby.
 

Rozenkruciáni, zednáři a templáři


Ke králi Šalamounovi a k chrámu, který tento dal přibližně kolem roku 1000 př.n.l. v Jeruzalémě postavit, se váže legenda, která je v určitých kruzích stále ještě živá i v dnešní době. V první Královské knize Starého zákona je dopodrobna popsán postup prací na tomto chrámě. Po reformaci církve se v Anglii přibližně v polovině 17.století začaly vytvářet lóže tzv. spekulativního svobodného zednářství. Lóže operativního zednářství, z nichž vzešly, existovaly už po staletí, byly to vlastně cechy stavitelských mistrů, které se podílely už na stavbách gotických chrámů a jejichž raná podoba se nacházela už ve starořímských kolegiích. O tom, že tyto zednářské lóže skutečně existovaly, alespoň už v gotické době, tu máme důkazy v podobě tradičních značek, které zednářští mistři zanechali na jednotlivých stavebních kamenech. 

 
 
 

Zednáři podědili mnohé od gnostiků, především ale to, že stavějí poznání nad pouhou víru. Spekulativní zednáři využili symboliky, která se váže k základnímu stavitelskému nářadí a měřícím přístrojům, jimiž jsou na příklad kružítko, úhelník, olovnice, atp. Kolem nich si vytvořili rituální obřady, směřující k tomu, aby podpořily vývoj morálních, intelektuálních a filozofických názorů a schopností člověka. K těm se kandidát zednářského zasvěcení propracovává po stupních, od učedníka, přes tovaryše, až po mistrovský stupeň, podobně jako tomu bylo při původní organizaci práce na stavbě Šalamounova chrámu. Stěžejní je přitom legenda o smrti Hirama Abifa, architekta povolaného králem Šalamounem a tvůrce pracovního systému. Později k těmto základním stupňům přibyly ještě mnohé další, některé v současnosti existující zednářské řády jich mají téměř stovku.

 
 

V kruzích spekulativních zednářů 17. století se nacházelo mnoho předních myslitelů doby (prvním o němž se ví prokazatelně byl Elias Ashmole, zasvěcený v zednářské lóži v roce 1646, o čemž je zachovaný zápis) a když se tito počátkem následujícího století v Anglii sdružili pod první zednářskou velkolóží, vytvořili si stanovy, které v zásadě platí do dnešní doby. Pro českého čtenáře je jistě zajímavé, že jak poměrně v nedávné době vyšlo najevo, některé články těchto stanov byly téměř beze změn opsány ze spisů J. A. Komenského, jehož humanitní myšlenky nalezly zejména v Anglii veliký ohlas, když Komenský zemi navštívil nedlouho před anglickou občanskou válkou. Zednářství bylo na vrcholu zejména koncem 18. a začátkem 19. století, kdy zednáři byli na příklad skladatelé W.A. Mozart a J. Haydn, literát J.W. Goethe, zakladatel homeopatie S. Hahnemann, první americký president G. Washington (a téměř celý jeho vládní kabinet), jakož i mnoho členů evropských královských a šlechtických rodů. Mezi českými zednáři prominentními byli později oba Masarykové, Edvard Beneš, bratří Čapkové, Viktor Dyk, Alfons Mucha a mnozí jiní.
 
 
V Komenského spisech se nacházejí jisté narážky, které naznačují při nejmenším jeho sympatizování, pravděpodobněji ale přímou spojitost, s hnutím zednářství příbuznému a modernímu zednářství předcházejícímu, t.j. rozenkruciánství. Tak zvaná rozenkruciánská fáma ovládla na počátku 17. století evropské intelektuální kruhy. Od rozenkruciánství a zednářství vedou dále nitky do Skotska, které je dodnes jakýmsi duchovním centrem zednářského hnutí. To vedlo mnohé badatele k tomu, aby rozenkruciány a zednáře spojovali s templáři. Tato myšlenka nám sice může připadat přehnaná, protože templářský řád byl oficiálně zrušen nějakých 300 let dříve než došlo k vydání prvního rozenkruciánského manifestu. Při trochu bližším pohledu se to ale jeví jinak. Ve Skotsku totiž, jak se zdá, dokázala až do doby reformace a pravděpodobně i déle, přežít větev středověkého řádu templářských rytířů, který dal papež Klement V. na naléhání francouzského krále Filipa Sličného v roce 1312 oficiálním výrokem zrušit. Kromě Skotska, kde mnoho templářských rytířů tehdy nalezlo asyl, všude jinde v Evropě byli templáři pronásledováni, mučeni i popravováni, často s největší krutostí. Tak tomu bylo i v případě posledního templářského velmistra Jacquese de Molaye, který byl v roce 1314 nedaleko Paříže svými katy pomalu rožněn nad ohněm.

 
Templářský řád vznikl o dvě století dříve v Jeruzalémě, nedlouho po dobytí města křižáky. Později se rozšířil prakticky po celé Evropě, v době svých jeruzalémských počátků, přibližně v roce 1118, sídlil ale v budově stojící přímo na místě, kde kdysi stával zmíněný Šalamounův chrám. Ten byl přibližně v 8. století př.n.l. vydrancován a zbořen, po babylonském zajetí Židů byl ale, po dekretu vydaném za vlády krále Daria Velikého, kolem roku 500 př.n.l. znovu vybudován, aby byl nakonec definitivně srovnán se zemí v 1. století n.l. V posledních létech zejména, se vyskytly mnohé domněnky, že templáři tehdy mohli nalézt v kryptách v podzemí bývalého chrámu něco, co jim poskytlo strategickou výhodu, následkem čehož dokázali držet v šachu nejen evropské panovnické dvory, ale i samotný Vatikán, a to po celá dvě staletí. Snad to mohl být i legendární a ztracený jeruzalémský poklad, který by v takovémto případě snad byl měl nikoli materiální, ale spíše nějakou symbolickou duchovní a intelektuální hodnotu.
 
 
 
V každém případě musíme vážně uvažovat o templářích jako o možných tvůrcích a rozšiřovatelích pokud ne přímo tarotových karet, tedy aspoň tarotových symbolů. Vyskytovali se totiž na pravém místě a v ten pravý čas, to jest na Blízkém východě, odkud do Evropy přicházela většina vlivných myšlenek a to nedlouho předtím, než se taroty Evropou rozšířily. Po zrušení řádu, kdy byli templáři pronásledováni, měli by tito také dobrý důvod k tomu, aby se nějakým způsobem pokusili ukrýt svá tajemství. Byli mezi nimi činorodí lidé vysoko nad průměrem tehdejší evropské vzdělanosti (templáři na příklad zavedli peněžní systém, který byl předchůdcem moderního bankovnictví). Jejich obřady, které byly jedním z hlavních důvodů proč byli prohlášeni za kacíře (dalším jistě byla i touha Filipa Sličného doplnit svou zchudlou královskou pokladnu obsahem řádových trezorů), soudě podle informací které dnes máme, obsahovaly mnohé dualistické a gnostické prvky. Na příklad, po zásahu Filipově bylo mnoho francouzských templářů mučeno, aby se z nich vymámilo přiznání, že se zabývali kacířskými praktikami, čímž se mělo dodatečně ospravedlnit královo počínání. Mnozí z templářů se prý tehdy přiznali k tomu, že při svých obřadech zneuctívali kříž, že na tento plivali a podobně. Je také pravděpodobné, že v jisté části jejich obřadů byla zmínka o Šimonovi Cyrenenském, jako o náhradníkovi Ježíšově při dramatu ukřižování na Golgotské hoře. To vše by rozhodně nasvědčovalo tomu, že templáři měli podobné názory na stěžejní křesťanskou legendu o ukřižování Kristově, jaké zastávali původně gnostikové a po nich i kataři. Bertrand de Blanchefort, čtvrtý v pořadí templářských velmistrů, byl pravděpodobně nejdůležitější hlavou řádu. Pod jeho vedením (1153 - 1170) se templáři stali opravdovou mocností na poli diplomacie a mezinárodní politiky. De Blanchefort pocházel z jižní Francie, přímo z oblasti tehdy obývané katary. Jiným přiznáním, které kati z templářů na mučidlech vymámili bylo to, že tito se prý klaněli jakési modle jíž říkali Bafomet. Bafomet se zdá být dualistickou postavou, která by mohla obsahovat negativní prvky Satana, ale také pozitivní stránku Lucifera, jako světlonoše umožňujícího lidské poznání. 

 
Syntetické taroty


 
Jeden z nejznámějších autorů na tarotové téma, Papus, uvedl svou knihu Taroty Bohémů, která vyšla už koncem devatenáctého století, následujícími slovy:

Nalézáme se na počátku naprosté přeměny našich vědeckých metod. Materialismus nám už vydal vše, co lze od něho očekávat ... 
 
Analýza byla provedena ve všech odvětvích vědy, tak daleko pokud to jde a pouze se tím prohloubily příkopy, které vědní obory rozdělují. Všude kolem sebe vidíme hmatatelné známky dalšího materialistického vývoje, kterým svět od té doby ještě prošel. Stejně jako Papus před více než stoletím, ne každý člověk dneška je oslepen úspěchy materialistické vědy a ideologie. Vlivy materialismu se negativně projevují v odcizení člověka od přírody, v znečištění našeho životního prostředí, v tělesných i duševních nemocech, které toto vyvolává a především v nejistotě, pokud se týká budoucnosti lidské rasy. Ideologické základy materialismu proto byly, zejména v posledních desetiletích dvacátého století, těžce otřeseny. Lidstvo se po svém výletu do této oblasti začíná vracet ke svým duchovním zdrojům a zatím nejasně si uvědomovat, že jeho budoucí cesta musí vést dovnitř, do hloubi lidské duše, k pochopení sebe sama a důvodů pro svou existenci.

 
Papus později pokračuje ve svém úvodu takto:

Je zapotřebí syntézy; jak ji ale uskutečnit? 
Pokud bychom se dokázali na chvíli blahosklonně vzdát naší víry v neustálý pokrok a v nutnou převahu pozdějších generací nad lidmi starověku, okamžitě bychom si uvědomili, že kolosální starověké civilizace také měly svou vědu, své univerzity a školy. Po dnešní Indii a Egyptě jsou roztroušeny cenné památky, které archeologům dokazují, že tato starověká věda existovala. Můžeme se ujistit, že dominujícím charakterem tohoto učení byla syntéza, kterou se při použití několika jednoduchých pravidel slučovaly veškeré nabyté vědomosti.

 
 
 
Užitá syntéza se téměř úplně vytratila a to z několika důvodů, které je nutno uvést. Ve starověku byly vědomosti předávány pouze těm lidem, jejichž vhodnost se prokázala tím, že podstoupili sérii zkoušek. K předávání vědomostí docházelo v chrámech, pod rouškou starověkých mystérií, jejichž adept přejal titul kněze čili zasvěcence. Tato věda byla tedy tajná neboli okultní, z toho vznikl i název okultní vědy, jímž se starověká syntéza v současnosti označuje. 
Jinou příčinou tehdejšího omezeného rozšíření vědních oborů byly vzdálenosti a obtížnost cestování mezi nejdůležitějšími středisky, kde bylo možno dosáhnout vyššího zasvěcení. 
Nicméně, když zasvěcenci zjistili, že se blíží doba, kdy jejich doktríny mohou být pro lidstvo ztraceny, soustředili svá úsilí na to, aby zákony syntézy neupadly v zapomenutí. K tomuto účelu využili tří skvělých metod:

 
 
 
1. Tajné společnosti, které přímo navazovaly na mystéria.
2. Nábožné kulty, kde důležité doktríny jsou lidem předkládány ve formě symbolického překladu.
3. V poslední řadě tím, že samotní lidé se stali nevědomými chovateli těchto doktrín.
Papus se dále ve svém úvodu zabývá podrobněji těmito třemi způsoby uchovávání esoterických vědomostí. Jako hlavní zdroj, z kterého vzešly tajné společnosti Západu označuje tzv. Alexandrijskou školu, vzniknuvší v polovině 2. století n.l. Alexandrijská škola se pokoušela syntetizovat starořeckou a římskou filozofii s filozofií raného křesťanství. Odtud vzešla nebo jí byla ovlivněna celá řada křesťanských, novoplatonických a gnostických filozofů (Plotinus, Porfyreus, Iamblichus, Proclus, sv. Augustin a j.). 

 
 
 
Prostřednictvím zejména gnostiků se esoterické vědomosti přenášely do společností vzniklých ve středověku i v pozdějších dobách, jakými byli na př. templáři, rozenkruciáni, zednáři, atd. I když původní zakladatelé všech podobných sdružení pravděpodobně byli opravdovými zasvěcenci, nemusí to ovšem znamenat, že jimi vždy byli a jsou všichni jejich členové. Některá z těchto sdružení existují i v současnosti, jejich obřady si nadále uchovávají svou tradiční symboliku, tato již ale mohla ztratit mnohé své významy, které jsou potom srozumitelné jen těm, kteří mají k dispozici klíče k jejímu pochopení. 
Podobně je tomu i s nábožnými kulty a církevními sdruženími. Ve starověku býval každý kněz a to jakékoli náboženské víry, zasvěcencem. To znamená, že si byl plně vědom toho, že existuje pouze jediné náboženství a že jednotlivá náboženská vyznání tu jsou vlastně jen proto, aby nábožnou doktrínu dokázala přetlumočit lidem různých národů, v jejich jazyce, podle jejich zvyklostí a letory. Proto také starověkým kněžím žádné předsudky nezabraňovaly v tom, co by pro dnešní církevní představitele bylo nemyslitelné, aby totiž přijali kněze jiného vyznání ve svém chrámu a dokonce mu povolili zde provést bohoslužbu, jak tomu na příklad ve 4. století př.n.l. učinil židovský nejvyšší kněz v případě zasvěcence Alexandra Velikého, jehož pozval do vnitřní svatyně jeruzalémského chrámu, aby tento zde mohl uskutečnit oběť božstvu. Sektářství, které se v průběhu posledních dvou tisíciletí postupně vytvořilo, zabraňuje současným kněžím i většině náboženských myslitelů v tom, aby uznali hodnotu jiných tradicí, jiných vyznání, jiných posvátných spisů. 
 
 
Kniha Berešit je židovskou biblí, Evangelia jsou biblí křesťanů, homérská Odyssea bývala biblí starých Řeků a Virgilova Aeneida biblí Římanů, legenda o Hirámovi je zednářskou biblí a legenda o Kristiánovi Rozenkreuzovi rozekruciánskou biblí, indickou biblí jsou Vedy, korán je biblí islámskou... Základní doktrína, kterou všechny tyto bible proklamují, je srozumitelná těm, kteří vlastní klíče k jejich skryté esoterické moudrosti. 


K výše uvedeným i těm neuvedeným biblím bychom měli připsat ještě jednu a to taroty. Vystavujíce se nebezpečí, že budu vyhlášen za rouhače, učinil bych tak dokonce na prvním místě. Proč? Protože taroty si až doposud nikdo nepřivlastnil, nikdo si zatím z nich neudělal svou dogmatickou platformu. Možná, že i k tomu někdy v budoucnu dojde. 



Psychologický význam tarotů

 
Carl Gustav Jung byl prvním moderním psychologem, který se začal vážně zabývat mytologií, hermetismem, astrologií, alchymií a jinými esoterickými vědami. Jeho pozornosti pochopitelně neunikly ani taroty. Jak se zdá, tyto Jungovy zájmy dokonce vedly k rozkolu s jeho původním mentorem, Sigmundem Freudem. Ten při osudovém setkání v roce 1905 měl prohlásit, že Jung se nachází pod vlivem "temné vlny okultismu". Freud, který je nepochybným zakladatelem moderní psychologie, byl v podstatě ještě vědcem devatenáctého století, doby v níž se zrodila ještě temnější vlna materialismu, mám-li užít parafráze jeho výroku. Jungovy myšlenky, podle mého názoru, naopak předznamenávají vývoj psychologie, nauky o lidské duši, v blížícím se jedenadvacátém století.
 
 
 
 
 
Tarotové trumfy lze chápat jako mezníky, které nám vyznačují takovouto cestu. Ve své zásadě představují to, co Jung označil jako archetypy. Podobně jako naše tělo je ovládáno instinkty jimiž bezděky reaguje na vnější podněty, v duševní oblasti takto působí archetypy. Tradice jednotlivých kulturních společností se sice mohou značně lišit, archetypy si ale u všech z nich podržují jistý základní charakter. Ve snech, v pohádkách, v písních všech národů a všech věků, se v různých formách opakovaně objevují stejné postavy: matka, otec, dítě, hrdina, kouzelník, hlupák, ďábel-pokušitel, moudrý muž-žena, atd. Také jisté podobné stavy mysli, základní situace a pojmy: láska, milostný trojúhelník, zrození-smrt, štěstí, nehoda, spravedlnost, oběť, naděje, váhavost, radost, atp. 
Se všemi těmito archetypy se v různých podobách setkáváme u dvaadvaceti tarotových trumfů. Nade všemi stojí ten první z nich, tarotový Blázen. Blázen je archetyp věčného poutníka, který prochází labyrintem světa, nahlíží do všech dvorků a vpadá náhle do lidských životů, aby narušil jejich plynulý chod a pozměnil naše rozumová předsevzetí. Je pochopitelné když nám přitom vytane na mysli Komenského Všudybud, který se takto nezvaně hned na začátku Labyrintu světa a ráje srdce přidruží k poutníkovi, kterého potom světem doprovází. V Komenského knize se mimochodem nacházejí mnohé jiné archetypální postavy a situace, velice podobné těm tarotovým, jako osud, Fortuna-štěstí, spravedlnost, moudrost, sláva, atp.
 
 
Ostatní postavy tarotů někdy dokáží být podobně vtíravé jako Blázen, dožadujíce se naší pozornosti. Eliot mi kdysi vyprávěl o jedné podivuhodné vidině. Seděl prý pozdě večer doma ve své pracovně, kde si právě připravoval jednu z přednášek o tarotových kartách. Nezabýval se sice právě touto archetypální postavou, snad ale právě aby na sebe upozornila, přišla k němu do pokoje. Zní to sice fantasticky, naše mysl ale dokáže občas dělat takovéto divy. Tarotová kněžka, archetyp duchovní matky, prý náhle vstoupila do místnosti otevřenými dveřmi, oblečená přesně jako na obrázcích v modré splývavé róbě, prošla kolem užaslého mudrce, na něhož jen vrhla přísně napomínající pohled a opět vyšla ven. Trvalo mu prý dost dlouho než se po této vidině vzpamatoval, potom se ale vrátil k tomu aspektu tarotové kněžky, který původně ve svém pojednání opomenul. 
Tato příhoda ukazuje, jak potentní dokáží být tarotové archetypy, pokud se nacházíme v takovém rozpoložení mysli, které jim dovolí ovlivnit či přímo ovládnout nevědomou část naší mysli. Kolektivní nevědomí je jiným klíčovým výrazem v jungovské terminologii. Freud ustanovil, že v lidské mysli se nachází nevědomá část, která je jakýmsi podzemním labyrintem chovajícím osobní myšlenky a tužby, které byly většinou již v útlém věku v člověku potlačeny. Tyto se neustále dožadují jeho pozornosti prostřednictvím snů, chyb, které člověk dělá, dokonce i symptomů duševního a tělesného zdraví. Jung přejal tuto myšlenku, ještě ji ale dále rozšířil. Uznal existenci osobního nevědomí, v zásadě tak jak se o něm vyjadřoval Freud, k němu však přidal kolektivní nevědomí, v němž jsou navíc uloženy vzpomínky a zkušenosti našich předků. Kolektivní nevědomí je tedy vlastně jakousi neviditelnou sítí, mohli bychom i říci internetem který navzájem spojuje veškeré lidstvo, přičemž archetypy hrají podobnou roli jako internetové servery. 
 
 
 
Archetyp blázna se projevil a dal mi na vlastní kůži poznat svoje úmysly (ovšem nikoli tak dramatickým způsobem jako v případě Eliotově) brzy poté, kdy jsem začal psát knihu o tarotech. Mým původním úmyslem bylo prostě napsat knihu faktů o tarotových trumfech, založenou na poznámkách k souboru přednášek na nichž jsem se před časem podílel. K tomu jsem chtěl přidat obrázky karet ofotografované z panelů, které jsem namaloval když jsem nějaký čas předtím vytvářel jevištní návrh pro divadelní hru s tarotovým námětem. Člověk míní, blázen mění. Hned při psaní první kapitoly se mi začal vzpouzet. Trval na tom, že na vyhlídkové platformě, kterou jsem pro něho vyhradil, zůstat nechce, že musí skočit dolů, aby se vnořil do dění. Žádnou eliotovskou vidinou mě sice neobdařil, jednoho rána jsem se ale probudil s dosti přesně formovaným plánem celé budoucí knihy v hlavě. Donutil mě také k tomu, abych pro knihu vytvořil docela nové ilustrace, vytvořené z části pomocí počítačové grafiky a to ve stylu starých dřevorytů. Některé tarotové postavy, hlavně ty objevující se na počátku, zůstaly přitom statické, podle tradičního vzoru. Jiné ale také splynuly s dějem a k nim navíc ještě přibyly drobnější symbolické kresby.
 
 
 
Bláznova diktatura se tímto neskončila. Začal jsem psát o jeho příhodách a byl jsem už skoro v polovině knihy, když si najednou usmyslel, že si přeje mít v příběhu rovnocenného společníka. Pochopil jsem, jaké k tomu měl důvody. Chtěl tím naznačit, že archetypy sice mohou mít jednotící vliv na lidskou duchovnost, okolnosti za nichž je vnímáme i způsoby jimiž si je vykládáme, jsou ale přísně individuální. Proto také po čase přicházíme na to, že Bláznův společník sice vykročil ze stejného výchozího bodu a vrací se s ním na podobnou, řádově vyšší rovinu, rodí se ale do zcela jiného prostředí, zpočátku prochází jinou cestou, dělá jiné chyby z nichž činí jiné závěry. V jungovském pojetí tu v podstatě jde o proces individualizace, série psychologických změn, která nakonec vyústí v celistvou osobnost člověka. Každý z nás ale máme před sebou jinou cestu k tomuto poznání, protože, jak nás učí kabala, každý jz nás jsme zcela unikátní bytostí!

TAROTOVÝ BLÁZEN

Na obrázku vpravo je první trumf tarotových karet, tzv. Blázen. Eliphas Levy, snad nejlépe známý z okultistů a kabalistů 19. století, napsal v jedné ze svých knih:

„Vězeň bez přístupu ke knihám, pokud by měl po ruce jen balíček tarotových karet a věděl přitom, jak s nimi zacházet, by během několika let mohl nabýt univerzálních vědomostí, a hovořit o nich s nesrovnatelnou autoritou a nesrovnatelnou řečnickou působivostí.“


Blázen na obrázku si na konci hole, kterou má přes rameno, nese raneček a dívá se přitom kamsi do dálav, aniž by si byl vědom toho, že již příští jeho krok povede přes okraj skály. Pád, jímž rozumíme inkarnaci v lidském těle, je nevyhnutelný, přestože se ho pokouší zastavit malý psík (zvířecí instinkty), který se mu věší za nohu (na některých kartách mu dokonce trhá přitom nohavici). Než dojde k tomu co se musí stát, Blázen by mohl vést následující konverzaci se svým vnitřním hlasem, který je mu v této chvíli ještě přístupný:

- Hej, Blázne!

 Blázen pochopitelně neví, kdo by to mohl  být.

- Slyšíš mě,  Blázne?

- Kdo jsi?  A odkud to mluvíš?

- Jsem tvůj vnitřní  hlas a neseš si mě ve  svém ranečku.

- Nepovídej!

Blázen se několikrát rozhlédne, nikde nikdo. Už  to  tak vypadá,  že ten  hlas opravdu nemůže vycházet odjinud, než z konce té hole. Nenechá se jen tak odbít.

- Víš ty vůbec, kam míříš?

-No, ... s tím si nejsem tak docela jistý. Mám takový pocit, myslím, ...  že ... možná,  do nového života...

-Tak to taky je. Tenhle život, který tě očekává, bude ale docela jiný než ty předchozí životy.

- Já si na žádné životy nepamatuji.

- Pochopitelně. Už jsi překročil řeku Styx, zapomněl jsi na ně.  

-Dobře tedy. Proč by ale měl být tento život jiný?

-Protože sis tomu  tak přál, protože ses tak k tomu  uvázal.

-Já že jsem se k něčemu uvázal? Ani na nic takového se nepamatuju.

-Znám tvoji minulost. Jsem tu proto, abych se ti pokusil občas něco připomenout.

-Nepovídej mi, že jsem nasliboval nějaké nemožnosti!

-To jsi tedy udělal, od toho jsi ale bláznem, že ano? Jsi k tomu ale také  uzpůsobený,  abys  tuhle  situaci dokázal  zvládnout.  Jen blázni mají tu výsadu, že si s sebou do života nepřinášejí žádné zvláštní talenty.

-Tomu ty říkáš výsada?

-Samozřejmě,  že je to pro tebe výhoda.  Talenty, kterých se dostává jiným lidem, jim potom nedají pokoj. Tlačí se dopředu, protože chtějí aby si jich člověk hleděl a patřičně je rozvíjel. Proto taky dovedou být i pořádným břemenem. Ten, kdo se jejich diktatuře poddá, se sice často i proslaví, po duchovní stránce může ale značně zaostat. Blázen bez talentu takovéto problémy nemá, je pro něho proto jednodušší se soustředit na svůj duchovní vývoj.

-To ze mne jako má být mnich,  či něco takového? Mám snad prožít celý život v nějakém klášteře?

-Nic takového jsem neřekl. Dokonce naopak: tvůj budoucí život ti přinese spoustu dobrodružství.

-Vážně?  Tak to už se těším!

-Těšit se můžeš, hlavně ale když si uvědomíš, že v něm také budou docela těžké zkoušky.

-Říkáš, zkoušky? A  hodně těžké? Budu mít k nim dost odvahy?

-To se  pozná, až  k tomu dojde. Mohu ti jen říci to, že mnozí jiní už před nimi také stáli a že většinou úspěšně prošli. Ty to ale budeš mít těžší, protože v tvém případě má těch zkoušek přijít víc najednou. Proto musíš být neustále na pochodu,  nemůžeš si dovolit se nikde moc dlouho zdržovat.  To se  bude prolínat neustále tvým životem, ten pocit že vše musí být uděláno dnes a ne ponecháno na příští den.

-Co ty,  budeš mi  přitom pomáhat?

-Což o to, já s tebou vždycky budu. Otázkou je, budeš ty o mně vědět, uslyšíš mě vůbec?

-Proč bych tě  neměl slyšet, slyším tě docela dobře teď.

-Teď ano, jak tomu ale bude později? Tvoje pozornost se brzy začne upínat jinými směry,  že máš svůj vnitřní hlas, na to si skoro ani nevzpomeneš.  Dokud budeš dítětem, ještě to celkem půjde, ale později? Už teď se slyším, jak se ti snažím křičet do uší a jak ty mě prostě ignoruješ. S tím se ale asi nedá nic dělat, je to tak míněno, abys dělal sem tam nějaké ty chyby, jinak by ses nic pořádného nenaučil.

-Co  kdybych si s sebou  vzal něco, co by mi tě připomínalo?

-A co, prosím tě? Uzel na kapesníku? Nezapomínej, že na svět přijdeš docela nahý.

-Tak si to třeba mohu nějak vtlačit do paměti...

-Vidíš, tohle by možná šlo. Tvůj život má být cestou za objevením sebe sama a k tomu je potřeba, abys získával a hromadil zkušenosti z konkrétního světa. Přitom si ale musíš také udržovat aspoň nějaké spojení se svojí intuicí. Tak si zkus vtisknout si do mysli takovýto mentální obraz: Stojíš tu s jednou holí   přehozenou přes rameno a s druhou zapíchnutou do země. Ta první hůl je jako anténa, s její pomocí můžeš poslouchat svůj vnitřní hlas. Ta druhá hůl je tvoje uzemnění.  Svět, do kterého přicházíš, ještě neví  nic o přenosu vln a podobných věcech, takže ta slova  nebudou nic znamenat. Přesto se pokus si  je  zapamatovat,  třeba  právě  proto  ti to  povzbudí  paměť.

-Anténa, uzemnění, anténa uzemnění, snad to nezapomenu.

-Já budu pobývat nedaleko, vždy připravený ti pomoci. Ostatní je už na tobě! Tak, šťastnou cestu.

-Počkej, neodcházej!

Je pozdě. Pod Bláznovýma nohama se otvírá propast. Pes přiskočí, aby se ho ještě pokusil zastavit. Zakousne se mu do nohavice a táhne zpět. Švy povolí, Bláznovy kalhoty se trhají.... 

 

Potom už přijde pád.

 

 Nikdy se ovšem nedozvíme jestli si Blázen zapamatuje jak naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Spíš asi ne. Život se před ním začíná rozvíjet. Před krátkou chvílí se ještě nacházel v bezčasové zóně, příští krok, ten který činí vědomě, povede přes okraj skály. Následuje pád do propasti jíž je lidská existence, která se možná ukáže být fascinující a vysoce žádoucí či naopak bídná a žalostná, v každém případě ale nevyhnutelná, musí nutně následovat.

Tarotový Blázen je archetypem aktivního principu involuce předcházející manifestaci. Cesta životem pro nás všechny se započíná stejně jak je tomu v Bláznově případě; vykračujeme si s holí přes rameno, na jejímž konci se houpe malý raneček, v němž je v esenci uschováno všechno, co jsme posbírali během mnoha životů a generací. Když do života vehementně vstoupíme, rozbalíme ten raneček, který jsme si přinesli a v němž se nachází vše, co co jsme se dříve naučili, co dovedeme, třeba i zárodky toho, co v budoucnu budeme jednou umět. Něco z toho jsme podědili v podobě DNK a chromozomů po našich rodičích, zbytek je výtažek z toho, co jsme se naučili v průběhu minulých životů. Mohu si být jist tím, že aspoň v jednom směru se mnou nikdo hádku nepovede: všichni se rodíme nazí. Dále už si příliš jistý být nemohu; většina lidí je totiž přesvědčena, že si sem nic sebou nepřinášíme, že za všechno čím se kdy dokážeme vyznamenat mohou jen geny našich rodičů.

Zamysleli jste se kdy na tím? Proč se na příklad chytrým a zdravým rodičům narodí duševně zaostalé dítě? Dobře, řeknete, mohou za to ty geny, něco se tam někde pokazilo, jeden chromozom nějakým způsobem přibyl a už tu máme Downův syndrom. Co ale když se docela obyčejným rodičům, kteří nemají sebemenší umělecký talent a nemají špetku hudebního sluchu, což je případ i jejich rodičů, atd., narodí dítě, které v šesti letech začne komponovat hudbu? Jsou přece takové a podobné případy mladých géniů, kteří se nedají zastavit ničím, ani prostředím v němž vyrůstají, ani zpátečnickou výchovou, ani předsudky. Prostě si tu rozbalí ten svůj pomyslný raneček a potom se chovají podle toho, co jim nějaká sudička, která byla přitom když se zavazoval, přisoudila. Každý do světa nově přibyvší raneček je opředený tajemstvím, nikdo nemůže tušit co se něm nachází, protože je vždy a ve všem unikátní. Někdy se může jeho obsah trochu podobat obsahu jiných ranečků, to když si jej sem donesl někdo kdo se nebude příliš vymykat ideálu průměrného občana. Zato ale jindy je tam něco, co ohromí všechny kolem, dokonce i každou živoucí duši v celém světě!

Někteří lidé si snad něco pamatují a dokáží si představit svůj osud, třeba ve formě nějaké vize či tím, že zaslechnou něco z toho, co se jim snaží našeptávat jejich vnitřní hlas. V naprosté většině případů ale se hlas nikam nedovolá a vše co leží vpřed se ztrácí v mlhách. To ovšem neznamená, že Necach tu není a že se nijak neprojevuje. Někdy se jí podaří zašeptat něco slyšitelného, někdy to dokonce i opravdu za něco stojí. To je kdy se nějaký vynálezce či vědec chytne za hlavu, zvolá „Heuréka!“ a za nějaký ten rok nato letí do Stockholmu přijmout Nobelovu cenu. Jindy jsou rady, které vnitřní hlas dává, mnohem prozaičtější, což ovšem neznamená, že nemají cenu pro příjemce. Bez aspoň nějaké pomoci tohoto hlasu by se málokdo někam v životě dostal.

 

 


©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena






Start of StatCounter Code for Default Guide