Voyen
                                      Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

Voyen
                                      Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

Voyen
                                      Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


 


 

PYTHAGORAS


Pythagorova věta. Zmiňuji ji hned na začátku, takže se o ní dále již zmiňovat nemusím.

 

O Pythagorově osobě se toho traduje poměrně hodně, je ovšem dnes těžké odhadnout co je pravdou a co je pouhou legendou. Prameny našich informací totiž pocházejí z mnohem pozdější doby, od doby Pythagorovy často oddělené o celá staletí. Nejvíce se o ně zasloužili novoplatonisté alexandrijské školy a ti byli od Pythagora časově odděleni více než jsme na příklad my od historické postavy Jana Husa. V případě Hieroklově potom téměř jako od doby svatého Václava.


Pythagoras ze Samosu se narodil někdy kolem roku 560 př.n.l. a zemřel přibližně v roce 480. Už v mládí vynikal ve věcech ducha i těla; podle dnes už neověřitelných zpráv prý dokonce zvítězil jako zápasník při jedněch z Olympijských her. Ze Samosu, kde panoval tyranský panovník s nímž se brzy dostal do rozporu, budoucí filozof odešel a na mnoho roků se svým pozdějším životopiscům docela ztratil. Podle toho, co se nám zachovalo z jeho učení a vlivů, které se v nich dají odhadnout, si lze načrtnout mapu jeho cest, které skoro určitě vedly do Egypta, na Střední východ a do Persie, později snad až do Indie. Mohl se tedy se značnou pravděpodobností pohybovat v Babylonu či v jeho blízkosti a to zhruba v době, kdy vydal perský vládce Darius I. zde zajatým Židům povolení vrátit se do Jeruzaléma a postavit zde Druhý chrám. Tedy v době, kdy to v hrnci kabaly právě začínalo silně kypět.

Po skončení svého putování se Pythagoras posléze objevil opětně v Řecku, a to už jako muž zralého věku. Brzy nato, přibližně padesátiletý, založil svoji proslavenou školu v Krotonu v jižní Itálii. Tam pokračoval v učení asi po příštích třicet let, s několika sty žáků, kteří se podřídili přísným disciplinárním zákonům, o některých z nichž jsem se už zmínil. Krotonská škola byla nakonec napadena a vypálena jeho odpůrci a množství jeho žáků bylo přitom povražděno. Samotný Pythagoras sice uprchl, ale brzy nato, asi osmdesátiletý, zemřel. Někteří z jeho žáků pokračovali v tradici pythagorejského učení zejména v Řecku, kde se pythagorejská filosofie udržovala ještě téměř po dvě staletí. 

 

Filozofie jíž učil Pythagoras (560-480 př. n.l.) v mnoha směrech připomíná systém kabaly. Ihned slyším námitky – kabala je založena na židovské víře, která je monoteistická, zatímco Řekové v 6.století byli docela zaručeně polyteističtí, když se klaněli svým četným bohům, polo-božským hrdinům, atp. Pokud se nad tím ovšem zamyslíme, uvědomíme si, že v zásadě takto se chovali i lidé například ve středověké Evropě, i když si bezpochyby říkali křesťané. Vydávali se na různé pouti, na jejichž konci se klaněli všelijakým svatým a měli (stále ještě mají) kostely a chrámy zasvěcené svým místním světcům. Přitom, jaký je rozdíl mezi křesťanem prohlášeným papežem za svatého následkem nějakému zázraku či martyria, jímž se odlišil od běžných lidí a řeckým hrdinou, který také musel provest něco neobyčejného, chtěl-li se dostat aspoň na úpatí hory Olympu? Nebo, čím se liší řecká žena, která v dávných časech vzývala bohyni Heru či Afroditu, které nabídla nějakou obětinu, od venkovské ženy, jakou i dnes můžeme uvidět v kostele, zapalující svíčku a vroucně se přitom modlící k panence Marii? Bůh-stvořitel monoteistických křesťanů je oběma stejně vzdálený. Nemůže nás tudíž překgvapit, že starověký bard Orfeus měl údajně kdysi prohlásit: "K té bytosti na oblacích nikdy nedohlédnu!"


Nemusíme ani zacházet takto daleko. Materialistický světový názor, který velice propagovaný Marxem a spol.se v západní společnosti silně zakořenil v 19. století, a který donedávna v řadě zemí představoval model té „ideální společnosti“ (přičemž pro mnohé jím i nadále zůstává), si také vytvořil svoje svaté. Jim se klaněl podobně jako to dělali třeba Egypťané či Babyloňané. Na obrázku vlevo vidíme egyptskou mastabu, která byla předchůdcem pyramidy. Ta byla zřejmě vybudována pro jediný účel a sice k tomu aby v ní mohlo být uloženo tělo nějakého faraóna či jiného hodnostáře. Napravo potom máme  mauzoleem, které bylo postaveno ve 20-tých letech 20.století postaveno na moskevském Rudém náměstí, aby v něm mohlo být uloženo tělo sovětského diktátora Lenina. 

Obojí představuje kult osobnosti. Ten zde byl již před pěti tisíci let a stejně tak jako

v moderní době byl zaměřen na široké masy obyvatelstva, což vládnoucí vrstvy činily odjakživa. Z toho bychom měli také pochopit, že není veliký rozdíl v tom jak „obyčejní lidé“ uvažovali, ať už se nacházeli ve starověkém Řecku, Egyptě či Římě, ve středověké Evropě, za našich časů třeba v Americe, Rusku, Indii nebo Číně. Bůh starověku, božský faraón, legendární hrdina, středověký světec byl vždycky uctíván a tato situace se vůbec nezměnila v naší „osvícené“ době, v níž se dakovouto modlou může stát populární politik, hvězda pop music, filmu, televize nebo sportovního hřiště.


Naproti tomu zde po povrchu země vždy chodili lidé, kteří se zdají být imunní vůči podobným vlivům. Můžeme je nazývat adepty, zasvěcenci, mudrci, na tom nezáleží. Důležité je to, že tito lidé vždy věřili v jedinou jednotící a vše zahrnující tvořivou sílu, kterou mohou, ale také nemusí, nazývat Bohem. Nicméně, dobře organizované a neustále bdělé pohraniční stráže postavené církví, zejména tou katolickou, vždy dokáží zapudit většinu potenciálních konkurentů daleko od svých teritorií. Navíc, pokud to jde, ještě se pokusí vymazat jakékoli myšlenky na ně, které by snad mohly lidem zůstat v hlavě. Takto se mnohým z velikých myslitelů dávných věků dostalo přízviska „pohan“, jímž se církevní ortodoxie vždy ráda ohání a to ať už se dá či nedá legitimně tvrdit, že dotyčný mohl uctívat více bohů než toho jediného. Jde ovšem o silné nedorozumění. Pro zasvěcence řádu Pythagorova či jeho přímých žáků by bylo bývalo nemožné hovořit o něčem tak svatém jako je jediný Bůh, i když v něho věřili. A samozřejmě, už vůbec by je nenapadlo, aby něco takového napsali, takže pochopitelně se nám žádné písemné dokumenty nedochovaly. Ovšem, kromě jediné výjimky, o níž si brzy povíme. V židovském náboženství, jehož kořeny sahají do ještě starších časů než je doba Pythagorova, jak ještě uvidíme, je dodnes zakazováno vyslovovat jméno Boha. Stejně tak je tomu i u indických bráhmanů, kteří si dovolují pouze o tomto konceptu v tichosti meditovat. 


To, jak uzavření, přísní a rigorózní byli Pythagorejci nám dokazuje to, jaký režim měli zavedený pro novice, kteří se k nim hlásili. Po formálním přijetí se z nich totiž stali tzv. akousmatkoi, což znamená něco jako posluchači. Ovšem, posluchač při nějaké naší vyšší vzdělávací instituci by asi dlouho nevydržel, kdyby mu hned na začátku bylo řečeno, že bude muset po pět let sedět úplně zticha, nijak se neprojevovat, prostě neptat se svého učitele na nic. Čistě jen poslouchat. Pokud tohle po pět let vydrží, bude se potom moci na některé věci začít vyptávat. 


ZLATÉ VERŠE PYTHAGOROVY

Jeden z přímých filozofových žáků Lysis Tarentský musel překonat těžký morální problém. Jako všichni Pythagorovi žáci, byl nucen kdysi složit přísahu, že nikdy psaným slovem nevyzradí to, co se v jeho škole naučí. Kdyby byl přísahu dodržel, naše kulturní dědictví ze starověku by bylo o mnoho chudší. Na štěstí se ale v pythagorejské doktríně také zdůrazňovalo, že člověk má především jednat podle vlastního uvážení. Lysis, který byl jedním z blízkých Pythagorových stoupenců, také unikl žhářství a masovým vraždám v Crotoně. Cítil se povinen šířit dále v Řecku učení svého mistra; zjistil ale, že ta se stala terčem mnohých pomluv a předsudků, jsa svými odpůrci prohlášena za nemorální. Rozhodl se dokázat, že tomu tak není, že Pythagorovo učení naopak má vysoké morální hodnoty. Složil proto báseň, která měla provždy před světem odhalit esenci pythagorejské etiky a která se stala známou jako Chrisa Epe nebo také jako Carmen aureum, což značí Zlaté verše.
Novoplatónský filosof Hierokles Alexandrijský, působící v 5.století n.l., tedy skoro tisíc let po Pythagorovi, opsal Zlaté verše a dodal k nim komentář, čímž nesmírně pomohl tomu, aby se toto dílo zachovalo až do našich dob. Hierokles mimo jiné uvádí, že Pythagorovi stoupenci si Zlaté verše odříkávali jako modlitbu každé ráno a večer. Jisté je, že římští myslitelé Seneca, Cicero a Horace, působící o půl tisíciletí po Pythagorovi, také dodržovali tento obyčej, protože se všichni o tom zmiňují, stejně tak i Galén, který ve 2.století n.l. napsal ve svém Pochopení a léčení chorob duše, že si dvakrát denně recituje Zlaté verše.

Francouzský básník, mystik, lingvista, hudební teoretik, skladatel a spisovatel napoleonské doby Antoine Fabre d'Olivet (1767-1825, vlevo) ovlivnil celou řadu okultistů 19.století. D'Olivet se kromě hermetismu, řeckých mysterií a filozofie zabýval i kabalou, studiem hebrejského jazyka i náboženství, také ale náboženskou doktrínou Krišny, jak se nachází v Bhagavad Gítě, rovněž zoroastrismem, čínským konfucianismem, jakož i nordickými legendami a náboženstvím. Dalo by se tedy snad říci, že byl zakladatelem moderního komparativního náboženství. Nevyhnutelně také ovlivnil celou řadu okultistů 19.století. Ocitl se v nemilosti císaře Napoleona (dokonce se vyskytly domněnky, že mohl být zapleten do připravy atentátu na Bonaparteho, což je jistě sporné), měl i spory s papežem, který ho obvinil z rozšiřování teosofických myšlenek. Když se toto vše sečte dohromady, stěží si lze představit lepší doporučení pro tohoto individualistu. 

    D'Olivet přeložil Zlaté verše do francouzštiny a rovněž k nim napsal obsáhlý komentář. O jeho dílo se především opírám ve svém vlastním překladu, který následuje. 



 

 

CHRISA EPE – ZLATÉ VERŠE

PŘÍPRAVA
 
Bohům nesmrtelným daruj to, co jim náleží,
Vždy si přitom uchovávej svoji pevnou víru;

Važ si památky těch, na nichž tvým bližním záleží,

Stejně jako duší všech hrdinů Všehomíru.


OČISTA

Buď dobrý syn i bratr, řádný otec, druh milý.

Tvým přítelem jen člověk ctnostný by měl se stát,
Z něho prospěch můžeš mít, když rad jeho budeš dbát,
Kvůli nicotnosti nikdy se s ním nerozhádej.

Že k příčinám následky se váží, na paměti měj

Víš, že nejpřísnější zákony tak stanovily.

Tvým posláním je bít se a v sobě překonat

Ty bujné a nezkrotně se vzpínající vášně.

Střízlivost si udržet a hněvu se vyhýbat,

Nic zlého nepovolovat doma či veřejně,

Nadevše ale sebe sama si považovat!

Nepromluv ani nejednej náhle a bez rozmyslu.

Věz, že to čeho snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,

Když smrt, která bohatství či slávu neuznává

Se dostaví, jak všem lidem nakonec se stává.

Pokud tě těžké rány potkají znenadání,

Proč Osud tak učinil přemýšlej bez ustání,

Zda jinou cestou se dát až dojdeš na rozhraní,

Vždyť víš, že moudrého bohové vždycky chrání.


Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,
Filozof s rozvážností schvaluje či zamítá,

Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,

Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.
Slova moje jednou provždy do srdce si vryj;
Nech se vést rozumem, ne tím co jiní dělají;

Oproti předsudkům oči i uši si zakryj;

Poraď se, uvaž, neřiď se tím co jiní říkají,

Jen hlupák jedná nerozvážně a bez cíle,

Tobě jde o budoucnost, o žádné kratochvíle.


Když něco neumíš, že znáš, o tom nepředstírej,

Nepřestaň se učit, stále trpělivost měj.

Vždy střídmý, tak zdraví svého nikdy nezanedbáš

Své tělo nasyť a své mysli odpočinek dej.

Zbytečnou pozornost nebuď tím jak se holedbáš
Závisti ke každému přebytku se dohledáš
Pýcha s lakotou nakonec dočkají se trestu
Ty si vždy vybírej tu zlatou střední cestu.


DOKONALOST

 

Než večer oči zavřeš a k spánku se uložíš,

Co dobrého jsem udělal? Co opominul jsem?

Co špatného? Když tyto otázky si položíš,

Podle toho jednáš, lepším se stáváš každým dnem.

Nad těmito radami medituj, řiď se jimi

Jménem toho jenž do srdcí nám vryl čtveřinu

Posvátnou, emblém nezměrný a ryzí všech hrdinů,

Kteří se vždy řídili symboly posvátnými.


Duše tvoje s vroucností a veškerou svou mocí

Vždy vzývat by měla to božstvo, s jehož pomocí

Tvá práce se započala a také skončí se

Vždyť jejich podpora se váže k této premise;

Podstaty bytostí, které ve své gloriole;

Rozdílným sférám vládnou, jak nahoře tak dole,
Zákonů nebes, kde končí se, kde začínají,

Přírodních zákonů, které v tomto zemském ráji

Jsou platné, také jak navzájem se prolínají,

to vše se dozvíš v této životní kapitole.


Své jediné a pravé poslání když pochopíš,

Marné, bezvýsledné vášně v svém srdci utopíš
Poznáš, že špatnosti, které lidstvo absorbují

Jsou jejich výběrem i plodem, že ubožáci

čas i energii jen neúčinně utrácí

Když po tom, co v sobě nosí jinde se shánějí.

Strasti si sami působí, když hříčky svých dogmat

Semo a tamo na vlnách bezbřehého moře

Slepě se kymácejí, tu dole, tu nahoře,

Neschopni se bránit ani orkánu se poddat.

Ó Die všemocný! Proč neotevřeš jim oči?

Ne, to nelze. Vždyť pokud takto božstvo zakročí,

ukáže lidem tu cestu která k Pravdě vede,

Rozpoznat Dobro od Zla již se jim nepovede,

Takové schopnosti jen Příroda jim může dát.

Moudrý a šťastný člověče, ty jenž jsi prohlédl,

Až k těm nejvyšším sférám nebeským jsi dohlédl,

Ty můžeš sám v budoucnu božskou bytostí se stát.

Zatím drž se těch rad, které ti nyní mohu dát,

Poznej jak nad tělesností rozumem vládu vést

Do jasného Éteru pak se budeš moci vznést

Mezi bohy věčnými sám nesmrtelným se stát!

 



Ze Zlatých veršů i z některých pozdějších komentářů se teď pokusíme vytvořit si představu o pythagorejské kosmologii. S hlediska pythagorejců se vesmír skládá ze tří jednotlivých světů, které se mezi sebou navzájem prolínají. Elementární síly přírody se přitom projevují jako čtyři živly — oheň, voda, vzduch a země, což je jak na to nahlížejí hermetické společnosti i v současnosti. Následkem působení čtyř živlů na tři světy vzniká dvanáct soustředných kruhů. Pro nás je ovšem zajímavé to, že antická teorie o čtyřech živlech se v té nejposlednější době dočkává nové obrody a to na těch nejméně očekávaných místech - mezi vědci. Někteří nukleární fyzikové si totiž všimli, že jisté síly (nebo snad bude lépe nazývat je potenciálními silami, či tendencemi) působící v atomových jádrech, mají určité kvality, které by se skutečně daly, a to ovšem velice zhruba, popsat jako živel ohňový (tepelný), vodní (kapalný), vzdušný (proudící, pohybový) a zemský (pevný, stálý). Je to jen další důkaz, že moderní vědec (pokud ovšem má otevřený přístup k věci) s antickým mystikem, by si asi mohli spolu docela dobře porozumět. 


Celý vesmírný systém pythagorejců je obýván různými bytostmi, ty se ale nacházejí na rozličných vývojových stupních. Čím většího stupně dokonalosti ta která bytost dosáhla, tím větší je její pole působnosti. Nedokonalý člověk je ovšem omezen jen na tu nejnižší sféru. Nepoznatelná bytost, kterou je všemocný Bůh (jak jsme si již řekli, na rozdíl od všeobecného mínění vytvářeného především pod vlivem všudypřítomné křesťanské ortodoxie, pythagorejská doktrína je v zásadě monoteistická), se naopak prolíná všemi sférami. Mezi těmito dvěma extrémy rozlišují pythagorejci tři hlavní kategorie bytostí. Nejvýše stojí nesmrtelní bohové, tradičně obývající vrchol Olympské hory. Legendární hrdinové, z nichž někteří již téměř dosáhli nesmrtelnosti, jsou o stupínek níže v této hierarchii. Ještě níže se nacházejí ty duše zemřelých lidí, které teprve na nesmrtelnost aspirují. V originální řečtině se tyto nazývají daimones neboli démoni. Tomuto slovu na neštěstí křesťanství později dodalo nesmazatelně hanlivý význam; původně ovšem znamenalo spíše polo-bohy.


Život člověka na zemi je podle pythagorejců jakousi očistou; podle toho jakého stupně očisty člověk dosáhl, po smrti se ocitá v tomu odpovídající sféře existence. Jak si na jiném místě ukážeme, podobný náhled na posmrtný život mají, mimo jiné, také moderní theosofové. Elevaci, i jen mezi polo-božské démony, si musí člověk těžce vysloužit, ani nemluvě o tom být povýšen mezi bájné reky! Nejžádoucnější je ovšem postup do řad nesmrtelných bohů, jenž by přesto, podle Pythagora, měl být konečným cílem každého jedince. 


Fabre d'Olivet dělí Zlaté verše na tři hlavní části, které nazývá Příprava, Očista a Dokonalost. Toto rozdělení jsem po něm přijal, protože si myslím, že je důležité. Celá báseň je vlastně soupisem rad určených "hledačům pravdy" tj. těm, kteří se pro jednou již rozhodli vydat se na cestu vedoucí ke společnému cíli lidstva. Předpokládá se, že takový člověk si uvědomuje jaká je jeho momentální pozice v celém schématu. Přípravou pro něho bylo vlastně vše, co tomuto rozhodnutí předcházelo a Lysis k tomu proto přidává jen pár sporých rad: měl by sis sice vážit těch kteří ti ukázali cestu, nesnaž se je ale jen napodobovat, zůstaň především sám sebou! Jinými slovy: každý z nás jsme unikátní bytostí, každý máme svoje přednosti i nedostatky a tím se bude řídit naše budoucí cesta. V okamžiku, kdy jsme prošli bránou chrámu v němž se nám dostane zasvěcení, opouštíme profánní svět a ocitáme se v jiném světě, v tom který patří zasvěcencům Mysterií. V tomto světě platí jiné zásady, jiné morální zákony, na zasvěcence se kladou jiné, vyšší nároky. Tak tomu bylo vždy, jen s malými obměnami a to jak v dobách egyptských či řeckých Mysterií, stejně jako i v moderní době.


Pythagorovi stoupenci věřili v univerzální jednotící mocnost a byli si vědomi toho, že její různé atributy jsou lidstvem uctívány a personifikovány, protože je tak snadnější se k nim přiblížit. Hlavně z tohoto důvodu také Lysis nabádá k tomu, aby se nesmrtelným bohům splácelo úctou, která jim náleží. Ihned v následujícím verši ale prohlašuje, že si přitom máme uchovávat svoji vlastní víru. Pythagorejský filosof tak není otrokem žádné nábožné doktríny, jedinou premisou, kterou Lysis pokládá pro ty kteří nastupují na cestu iniciace, je víra v univerzální mocnost a její atributy. Stejný přístup k věci mají v zásadě také svobodní zednáři.


Očista se začíná tím, že si urovnáme svůj vlastní život. Především to znamená, že si musíme uvědomit svoje lidské povinnosti, rodinné, synovské, manželské, rodičovské. Nadevše platí zlaté pravidlo, že s dobročinností by se mělo vždy začínat doma. Cena takové rady je v naší době snad ještě větší než v době Pythagorově. Po celém světě přibývá rodin, kde o výchovu dětí se musí starat jen jeden z rodičů. Tam, kde se manželství již zcela nenávratně zhroutilo, je snad pro děti lépe vyrůstat pod dohledem jen jednoho z rodičů, než aby měly být svědky neustálých hádek a nepříjemností. Přesto by ale neměly slyšet o tom chybějícím z rodičů jen samé pomluvy, což se bohužel velmi často děje. Po takovéto výchově si v dospělosti nebudou opravdu vážit ani jednoho ze svých rodičů. V moderní době se navíc některé ženy začínají rozhodovat pro matriarchát, což jim je umožňováno poměrnou dosažitelností lékařských služeb v oblasti gynekologie, embriologie, atp. Kam až toto naši společnost zavede, je zatím těžké odhadovat, můžeme jen doufat, že ne až k primitivnosti matriarchálního řádu!


Pythagoras věděl, že mateřská, synovská a otcovská láska, jsou základy společenského pořádku. Teprve odtud vede cesta dále; láska k vlastnímu národu je například druhotným projevem lásky k vlastní matce. Podobně, ochota podrobovat se zákonům země, vyplývá z dobře vyvinutého smyslu povinnosti a lásky k vlastnímu otci. Proto je Pythagorův příkaz jednoznačný: važme si otce a matky, važme si svojí rodiny! Nemáme totiž na výběr. Rodina, ve které jsme se narodili, je naše a naše zůstane, ať už se nám to líbí či nelíbí. Větší část lidstva je snad toho názoru, že o tom do jaké rodiny se dostaneme, rozhoduje náhoda. V Pythagorově pojetí ale žádné náhody neexistují, vše je následkem toho, co předcházelo, vše má svou příčinu! Mnohdy nám něco připadá jako pouhá náhoda, je tomu ale tak jen proto, že opravdové příčiny nevidíme, že nám zůstávají skryty. Potřebujeme dosáhnout určitého věku (což vždycky zdůrazňovali kabalisté), abychom pohledem mohli obsáhnout aspoň některé z cyklů, jimiž se řídí naše životy. Na počátku každého z nich je vždy nějaká příčina (nebo spíše uzel navzájem se proplétajících příčin); následky se dostaví až když k tomu čas dozraje, často za desítky let!

Místo, čas i okolnosti za nichž došlo k našemu narození, mají také svoje příčiny, což ovšem znamená, že jsme se o ně zasloužili my samotní. Znamená to ještě mnohem víc. Jestliže jsme se podíleli na vytváření naší budoucnosti ještě před naším zrodem, muselo to být jedině v nějaké předchozí existenci! 


Metempsychóza, převtělování duší, dnes spíše známá pod názvem reinkarnace, je nedílnou součástí pythagorejské doktríny. Bylo by dobré si ale přitom uvědomit, že technicky by tato slova neměla být zaměnitelná. Pod metempsychózou bylo původně míněno prosté stěhování duší z jakékoli tělesné formy do jakékoli jiné formy, tedy například z lidské do zvířecí nebo naopak. Protože slovo je řeckého původu, automaticky byla tato koncepce nevědomými autory připisována také Pythagorovi, ovšem mylně. Ukázali jsme si již dost z pythagorejské doktríny, abychom viděli, že v ní jde především o vývoj, evoluci, lidské duše. Vývoj ovšem může postupovat jen jediným směrem, vzhůru. Někteří autoři zabývající se esoterickými předměty sice připouštějí, že je za určitých okolností možné aby lidská duše sestoupila o stupeň níže a zrodila se ve zvířecím těle, jako jakýsi druh trestu, nemáme ale žádné důkazy o tom, že by byl Pythagoras něco takového učil. 

(vlevo - Pythagoras na staré řecké minci)

Teorie metempsychózy stojí spíše na okraji pythagorejské doktríny; jako každý opravdový filosof, má totiž i Pythagoras na zřeteli především jediný život a to ten, který právě prožíváme. Podle některých životopisců prý svým žákům tvrdíval, že on sám si pamatuje celou řadu předchozích životů, které prožil, nedoporučoval jim ale se po vzpomínkách na minulé životy nějak zvláště shánět. Z moderních autorů-filozofů, podobný názor zastává např. Rudolf Steiner. Lethé, mýtická řeka zapomnění, z níž se každá zemřelá duše napije, má svůj účel. V okamžiku našeho zrození (nebo, chcete-li, znovuzrození) stává se stejně to, co tomu snad mohlo předcházet, irelevantním. Pokud jsme se opravdu nějak podíleli na volbě našich rodičů, našeho těla, jeho genetické stavby, atp., teď už se s tím stejně nic moc dělat nedá. To vše se nachází pod pravomocí přísného a vše omezujícího zákona kterému Lysis říká zákon příčiny a následku, tedy vlastně nutnost. 


Kromě nutnosti, které se musíme vždy podřizovat, existuje ale v našem životě a v tom jak se utváří, ještě jiný důležitý faktor a sice naše vůle. Pokusme se představit si ohradu, která nás po našem zrození zcela obklopuje. My samotní se nacházíne uvnitř této pevné ohrady, kterou vytyčila nutnost. Naše vůle se může pohybovat celkem svobodně, ovšem jen v prostoru vytyčeném ohradou nutnosti. Většina lidí se s tímto omezením svobody prostě vypořádá nebo spíše si toho ani nejsou vědomi a ohradu se nijak nepokouší přelézt či se podhrabat. Jiní to tak ale nechat nechtějí a na ohradu se pokoušejí útočit. Vzpínající se vůle nám může podle okolností buď prospět nebo uškodit. Nutnost a vůle tvoří dvě ruce vyššího zákonitého řádu, kterému staří Řekové říkali nemesis a který je z indických pramenů znám jako dharma. 


Vrátíme-li se ke Zlatým veršům, musí nám být ihned jasné, že zatímco povinnosti k rodině jsou nutností, své přátele si volíme sami. Rodinu musíme prostě přijmout takovou jaká je a měli bychom vůči ní vždy konat svoje povinnosti. Přátele si ovšem vybíráme sami, přátelství můžeme navázat s kýmkoliv, přátelství můžeme také zrušit. Pythagoras nám k tomu dává dvě důležité rady: při výběru svých vlastních přátel hleďme především na poctivost a neopouštějme své přátele z malicherných důvodů. Pythagoras se prý díval na lidská přátelství jako na společenství při dlouhé cestě, kdy si přátelé vzájemně pomáhají k dosažení cíle, jímž je poctivost a šlechetnost. Připisuje se mu dokonce známé rčení "přítel je moje druhé já". Podle tohoto filozofa není přátelství jen jednoduchým svazkem dvou lidí. Tak to může sice platit v některé z nižších sfér, nesmíme ale zapomínat na to, že spolu s rozšiřujícími se soustřednými sférami pythagorejské kosmogonie, šíří se také dosah i významnost našich přátelských citů, takže ty nakonec zahrnují veškeré lidstvo a stávají se tudíž filantropií. 


Podobně se to má i s rozsahem naší vůle. Mnozí moderní psychologové, v duchu materialistické filozofie, vlastně mávli rukou nad našimi pudy a vášněmi, prohlašujíce je za nezvladatelné. Sigmund Freud na příklad viděl v našem libidu, pohlavním pudu, hnací sílu celé naší bytosti, které se rozumný člověk prostě poddává. Ortodoxním vyznavačům darwinismu také moc jiného nezbývá. Ten, kdo se podle vlastního přesvědčení vyvinul z opice nebo z nějakého společného předka, nemá důvod a ani vlastně nárok na to, uvažovat o tom jak podřizovat svoje nízké pudy vlastní vůli. Evoluční teorie má pravděpodobně svoje místo na materiální rovině, k evoluci lidského ducha ale dochází v rámci univerzálních zákonů a ty mají vyšší cíle i prostředky. 


Podle Pythagora, ale dokonce i podle Junga, má člověk božský původ a dostalo se mu přitom daru svobodné vůle, která je schopna ovládnout jeho nižší pudy. Má-li člověk požívat svobody ducha, musí se právě naučit ovládat sebe a svoje vášně, tvrdí Pythagoras a naznačuje, že ani ta nejkrutější pozemská tyranie nás nedokáže tak pevně svázat jako pouta našich vášní. Ten, kdo ovládl svoje nižší pudy, dosahuje vnitřní svobody, která odolává jakékoli vnější tyranii; právě v tom spočívá síla světců, mučedníků i disidentů.


Stoikové a ještě mnohem později křesťané, se často pokoušeli o úplné ubití lidských vášní, oddávajíce se asketismu. Pythagoras ale nic takového neradil, zdá se dokonce, že spíše od podobných praktik zrazoval. Jeho hlavním krédem vždy bylo "všeho s mírou!" V řecké mytologii se nachází jedna překrásná analogie, která 

nám přibližuje povahu lidských vášní. Hrdina Hérakles, byl při plnění jednoho ze svých úkolů (které symbolizují vývojovou cestu lidské duše) nucen utkat se s devítihlavou Hydrou (obr. na řecké váze vpravo). Místo každé hlavy, kterou Hydře dokázal useknout, narostly ale příšeře hned dvě nové hlavy. Hérakles to nakonec vyřešil tak, že pahýl který zůstal po useknutí hlavy uškvařil hořící pochodní a hlava už potom nenarostla. Poslední hlava se ukázala být nesmrtelná, tu musel Hérakles useknout, upálit, zahrabat do země a ještě zavalit těžkými balvany, aby znovu nevylézala. Žlučí mrtvé Hydry si hrdina zakalil šípy, které potom způsobovaly nezhojitelné rány jeho nepřátelům a pomohly mu při plnění dalších úkolů. Hydra je v tomto příběhu symbolem nízkých pudů, nesmrtelná hlava je tím nejprimitivnějším a nejnižším pudem. Nízké pudy nelze zlikvidovat prostou amputací, stejně jako dračí hlavy by se nejen brzy vrátily, dokonce by se i projevily s ještě větší silou. Hořící pochodeň, s jejíž pomocí Hérakles úkol dokonal, symbolizuje lidskou vůli, která jediná dokáže zvítězit nad rozpoutanými vášněmi. Po takovémto vítězství se nám navíc dostane další výhody; to co zbylo (v tomto případě žluč mrtvé Hydry), nám ještě může být i jinak užitečné.


Pythagoras věděl, že pudy jsou produktem principu "nutnosti" a jako takové že je dostáváme do vínku. Nicméně, dokážeme-li si je podrobit naší vůli, mohou nám prospět při konání dobra. Podobné motivy se také objevují v nesčetných pohádkách; nejlepším příkladem je známá "Kráska a zvíře", kde lidská vůle a laskavost také vítězí nad zvířeckými pudy. Jinými příklady mohou být osmý trumf tarotových karet, který zobrazuje mladou elegantní ženu u jejíchž nohou leží zkrocený lev, nebo také čínská bohyně Kuan-Jin, sedící na hřbetě draka, který jí olizuje ruku. K tomu abychom mohli zažehnout pochodeň naší vůle, musíme ale především mít důvěru sami v sebe. Pokud si nevěříme, pokud si sami sebe nevážíme, pokud dokonce nenávidíme svojí vlastní osobu, jak si potom můžeme vážit čehokoliv ostatního, jak si máme považovat našich bližních?


Pythagorejci označovali za hlavní lidské neřesti lakomství, popudlivost a pošetilost. Jejich společným jmenovatelem je potom nespravedlnost. Chce-li se člověk vyhnout těmto neřestem, musí v sobě pěstovat odpovídající ctnosti, střízlivost, odvahu, opatrnost a zejména spravedlivost, kterou považovali za tu největší ctnostnost ducha. Lysis nás varuje, že to čeho jsme v životě nespravedlivě nabyli, v okamžiku smrti stejně ztratíme. 


Na cestě životem neustále narážíme na překážky. Víme již, že Pythagoras rozlišoval dva hlavní motivy, kterými jsou ovlivňovány naše činy: nutnost a vůli. Cokoli se v našich životech děje nestalo se jen pouhou náhodou. To se týká každého našeho kroku, každé byť sebenepatrnější události, na druhou stranu ale také těch největších mezníků před jakými se kdy v životě ocitneme, i dalekosáhlých rozhodnutí, která musíme učinit. To vše je způsobováno lidskou vůlí, která působíce na poli nemesis/karmy/nutnosti, buď naplňuje nebo se protiví zákonu, který pro jednou vytyčila bohyně Spravedlnosti. Pokud je naše vůle v souladu s tímto zákonem, výsledkem je dobro, v opačném případě se rodí zlo. Člověk je ve své podstatě trojjedinou bytostí; má proto při svojí životní pouti k disposici tři smysly, působící v kombinaci s již zmíněnou vůlí. První má především na zřeteli zachování jeho fyzické existence, jeho tělesné schránky — touto silou je náš instinkt sebezáchovy. Druhá síla je zasvěcena lidské duši a je jí naší ctnostnost. Třetí síla se stará o rozvoj naší inteligence, tou je moudrost. V zásadě jsou tyto tři síly neutrální, je na nás a na naší vůli, jak s nimi nakládáme. V případě zneužití se u nich může projevit jejich negativní aspekt, což potom změní sebezáchovu, ctnostnost a moudrost v surovost, neřest a hloupost. 


Instinkt rozpoznává tělesné dobro či zlo, které vnímáme, ctnostnost rozlišuje mezi morálním dobrem a zlem a dává nám je pociťovat, moudrost, působící na rovině inteligence, chápe dobro a zlo, což předkládá našemu schválení. Tímto vzniká další trojice lidských schopností: vjem, pocit a souhlas. Fyzické dobro nebo zlo tak vnímáme buď jako rozkoš nebo bolest, duševně se nám tyto protiklady jeví jako láska nebo nenávist, moudrostí dokážeme rozlišovat mezi pravdou a lží. 
Podle toho jak nakládáme s těmito nám darovanými smysly, zabarvuje se i nad nimi vládnoucí vůle, která se tak může stát prozíravou či otupělou, ctnostnou či neřestnou, moudrou či nedbalou. Člověk se proto má vždy snažit rozlišovat mezi dobrem a zlem a pokoušet se dopátrat jejich příčin. Dříve než se rozzlobí nad svým neblahým osudem měl by pochopit to, že bolesti a problémy, které ho sužují, si přivodil sám, a to svými vlastními činy. Podle pythagorejského filosofa není tak tělesná bolest opravdovým zlem; tím jsou jen lži, neřesti a hříchy, kterých se dobrovolně dopustil, následkem slabosti vůle. Tělesná či duševní bolest, pokud tyto jsou provázeny ctnostností, mohou být pro člověka vlastně požehnáním. Toho, kdo se nedává strhnout hněvem nebo netrpělivostí nad vlastním osudem, toho, kdo chápe že on sám je původcem zla, které se mu staví do cesty, toho nikdy "bohové neopustí".


Další radou, kterou filosof uděluje budoucím zasvěcencům, je být opatrný se svými úsudky. Jak si brzy ukážeme, Pythagorova filosofie je postavena na teorii jednoduchých čísel a po jedničce, kterou je nekonečné a nepoznatelné božství, které je samo o sobě neschopné projevu, následuje dvojka, dualita. Číslo dvě vzniká rozdělením původní jednoty, která si sama v sobě vytváří opozici. Princip otcovství je už takto odlišen od principu mateřství, světlo od tmy, dobro od zla, atp. Dualita je proto tou prvotní charakteristikou která vládne naším světem; toho si byli až příliš dobře vědomí gnostičtí filosofové, kteří ovšem značně čerpali od novoplatonistů, zatímco tito právě od pythagorejců. 


V duálním světě panuje neustálý rozpor mezi dobrem a zlem, pravdou a lží a jak Lysis poznamenává, jedněm je bližší ta první, jiným zase ta druhá. Protože rozlišování mezi dobrem a zlem není jen mechanistická záležitost, protože se na něm podílí naše vůle, která může být zabarvena tu tím, tu zase oním, musíme být nejvýše opatrní, než s něčím souhlasíme nebo něco zavrhneme. Pokud se nám zdá, že v něčem převládá zlo, je pro nás moudřejší se odtáhnout a vyčkat, než jednat prudce a neuvážlivě. Je lépe se dobře na vše poptat, vše zvážit, učinit si svůj vlastní názor. Především ovšem platí známé přísloví o zlaté střední cestě.

TETRAKTIS

Podle Pythagora je vesmír jedinou živoucí celistvostí. Jednotlivé bytosti, které jej obývají, mají zde každá své přesně vymezené sféry působnosti a to podle stupně vyspělosti. 


Celý systém je založen na číslech. Nepoznatelným základem je ovšem jednotka, obsahující nekonečný potenciál. Z jednotky se vynořuje dualita, způsob její emanace byl tím nejpřísněji stráženým tajemstvím pythagorejců. Stavebními kameny vesmíru jsou první čtyři čísla, která vytvářejí tzv. čtveřinu. Tetraktis neboli čtveřina, je základem veškeré manifestace, protože obsahuje všechna jednomístná čísla, konečnou desítku i dokonalou dvanáctku. Pro toho, kdo se ještě nikdy nesetkal s pythagorejským numerickým systémem, musí něco takového znít překvapivě. Jsme totiž uvyklí pojímat naší číselnou soustavu lineárně a každé jednotlivé číslo jako samostatné. Pythagorejec ale bere v úvahu nejen jednotlivé číslo, ale také jeho potenciální hodnotu, která je dána jeho celkovou hodnotou i součtem všech čísel které tomuto číslu předcházejí. Pokud celková hodnota přesahuje číslo devět, tedy v případě všech dvou i vícemístných čísel, celková hodnota čísla se zredukuje na jednomístné číslo tak, že se sečtou všechny jeho jednotlivé cifry. 


Uvedu příklad: 342 = 3+4+2 = 9. Celkovou hodnotou čísla 342 je 9.


Jiný příklad: 597 = 5+9+7 = 21. Protože 21 je dvojmístné číslo, musíme je zredukovat dále: 2+1 = 3. Celkovou hodnotou čísla 597 jsou tudíž 3.


Jednička není vlastně opravdovým číslem, jednička je tzv. monad, obsahující potenciál veškerého bytí. Dokonce ani dvojka není ještě za číslo uznávána, je spíše jen přechodným stavem původního stvořitelského aktu, při němž došlo k rozdělení, k polarizaci, monadu. Teprve trojka se dá nazvat skutečným číslem, je také prvním lichým číslem, monadu nepočítaje. Monad je totiž jak liché tak i sudé číslo; přičteme-li jej k lichému číslu, získáme číslo sudé a naopak. Čtyřka je prvním pravým sudým číslem. Sudá čísla lze rozdělit na dvě stejné části (4 = 2+2), ale i na nestejné části (4 = 3+1). Lichá čísla se dají rozdělit pouze na nestejné části. 
Antropomorficky znázorněno, můžeme si představovat jednotku jako praotce bytí, dvojku jako pramatku. Spojením jedničky a dvojky dostaneme trojku, prvního syna, lichá čísla jsou totiž rodu mužského. Čtyřka, jako sudé číslo, je rodu ženského, představuje přírodu. Spojením trojky se čtyřkou vzniká sedmička, základ přírodní harmonie (naší hudební stupnici tvoří sedm tónů a její původ je přičítán právě Pythagorovi). Znásobením trojky čtyřkou dostaneme dvanáctku — toto číslo vlastně symbolizuje celý vesmír.


Dokonalým číslem je desítka, protože ta představuje návrat zpět, k původní jednotě (10 = 1+0 = 1). Tato dokonalá desítka je ale už potenciálně obsažena ve čtveřině, tetraktis. Sečteme-li totiž první čtyři čísla, výsledkem je deset:

4 = 1 + 2 + 3 + 4 = 10 = 1

V této rovnici nacházíme esenci celé pythagorejské filozofie. Tetraktis se graficky znázorňovala jako deset bodů uspořádaných do tvaru buď rovnoramenného či pravoúhlého trojúhelníku:
.
.   .
.   .   .
.   .   .   .

 
Na tento posvátný trojúhelník tradičně přísahali Pythagorovi studenti při svých zasvěcovacích obřadech. Tato tradice vlastně nikdy nezanikla a byla znovu oživena moderními svobodnými zednáři i jinými řády okultního charakteru. 

 


 

LINKY K DALŠÍM ILUSTRACÍM:

 

Socha Pythagorova v Louvre - 1

Socha Pythagorova v Louvre - 2

 

Pythagoras propagující vegetariánství - Peter Paul Rubens

 

Geometrické obrazce:

 

Monad

Dyad

Triad

Tetrad

Pentad

Dekad

TETRAKTIS (posvátná čtveřina)

 

Rafael: Athénská škola (freska ve Vatikánském muzeu - soubor je větší než 4MB) — Pythagoras je druhá sedící postava zleva.

Athénská škola - Stránka české Wikipedie s obrazem, na němž jsou označeni ti řečtí filozofové (jak si je představoval Rafael), které lze identifikovat.

 

  

 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena





Start of StatCounter Code for Default Guide