Voyen
                                      Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


 



BIBLIČTÍ PATRIARCHOVÉ

Proč nezačít hned přehlednou tabulkou? Bibličtí patriarchové do ní totiž krásně zapadnou, jak vidíme nahoře. Dny stvoření se také kryjí se sedmi sefiroty v dolní části Stromu života.

1. Den Stvoření

Chesed

Abrahám

2. Den Stvoření

Geburah

Izák

3. Den Stvoření

Tiferet

Jákob

4. Den Stvoření

Necah

Mojžíš

5. Den Stvoření

Hod

Áron

6. Den Stvoření

Jesod

Josef

7. Den Stvoření

Malchut

David

Podle tradice Talmudu, stvořil Bůh svět už s tím, že se do něho zrodí Abrahám a stane se prvním člověkem, který začne učit monoteismus. Nejsa vyškolen Talmudem (ani žádnou jinou, například křesťanskou ortodoxií), mám vždy trochu problémy s tím přijímat takováto tvrzení a to zejména tehdy, kdy se nějak dotýkají toho ošidného tématu „vyvoleného národa“. Tak nějak mi přichází líto, že k tomu vyvolenému národu nepatřím. Či snad patřím? Kdoví? V některých případech to by to ale těžko šlo jinak a to právě v případech starozákonních patriarchů. Bez nich by Bible prostě nebyla. Proto na těchto stránkách někdy píši věci, které nepocházejí přímo z mé hlavy, které jsem se ale dozvěděl v  kruzích kabalistů. Prostě, tak jak jsem přijal, tak předávám dál. Což je esencí babaly.

Dole: Filippino Lippi: Abrahám (kolem roku 1500)

Filippino
                                Lippi: AbrahamPokud jde o Stvoření, dalo by se říci, že to co se má stát je předem ustanovené, ne ale tak docela; to je paradox na který budeme občas narážet. Kromě toho, že si věci naplánoval, Stvořitel nám totiž dal také svobodnou vůli. Kdyby se byl ku příkladu Abrahám Bohu vzepřel, odmítl vykonat svoje poslání a rozhodl se místo toho jen pokračovat dál jako vůdce poměrně malého a nedůležitého kočovného kmene a zabývat se tím co dovedl velmi dobře, tj. plozením levobočků se svými konkubínami, nemohl by Hospodin s tím moc svézt. Snad by se našel někdo jiný kdo by byl schopen podobných činů, třeba někde v Indii nebo v Africe. Potom by zde ovšem byl jiný vyvolený národ, všechno by bylo jinak, i když možná jen v detailech; na celkovém plánu by se nic zásadního nezměnilo, jen hlavní postavy by měly jiné představitele a kulisy v celé hře by vypadaly trochu jinak... Některé detaily se třeba i mohly změnit — podle tradice například neměl král David původně žít poměrně dlouhým životem, ale měl zemřít mladý. Zakročil prý ale Adam, který se předem nějak dozvěděl co se má stát a daroval sedmdesát let ze svého vlastního života, aby David mohl žít déle. Jak jsem řekl, předávám dál to, co mi bylo řečeno. Nejspíš jsou to jen povídačky, jakých je v Talmudu přehršel.

Abrahám tedy patří k prvnímu dni Stvoření a k sefiře Chesed, která zde je náhlým a prudkým vzplanutím touhy po tom stát se dárcem, dělit se s ostatními lidmi. Abrahám přijal monoteismus jako svoji jedinou neochvějnou víru, i když ve známé scéně při níž je Bohem zkoušen, je ještě připraven se uchýlit k pohanským praktikám a obětovat svého jediného syna, jsa přesvědčen, že právě to se od něho očekává. To, jak s ním Bůh zachází, mi vždy připadalo kruté a bezohledné, musíme se ale připomenout, že se jednalo o tu definitivní zkoušku víry a poslušnosti. Také to, že se takto drasticky dostalo Abrahámovi poučení, že pohanské praktiky zde už neplatí, že svět se posunul o krok dále. Přesto vše mívám problémy se tímhle prokousat.

Geburah, přísnost, vládne druhému dni a s tím se vyznačuje Abrahámův syn Izák. Podle tradice (opět prodávám tak jak jsem koupil) když měl být Izák obětován a ruce mu byly zavazovány, objevil se anděl a plakal nad hochovým osudem. Několik andělských slz přitom padlo Izákovi do očí a následkem toho ztratil tento po svém osvobození do značné míry vidění a stal se téměř slepým. Proto také mohl jeho syn Jákob ho později oklamat, když předstíral, že je Ezau, svůj bratr a tím získat otcovo požehnání.

Dole: Odilion Redon - Jákob zápasí s andělem

Odilion Redon: Jakob
                                      zápasí s andělemTřetí den a Tiferet patří Jákobovi. Jákob přitom když zápasil s andělem (s jiným člověkem, s Bohem?) utrpěl zranění kyčle a od té doby kulhal. Toto je jedna z nejmystičtějších částí Bible a dá se vykládat mnoha způsoby. Kulhání, navozené často tím, že je kandidátovi iniciace odebrána jedna z bot, či jeho postup je  učiněn komplikovanějším různě nastraženými překážkami, toto jsou motivy objevující se v mnoha zasvěcovacích obřadech, například v zednářství.

    Že se zde stalo něco podstatného víme také proto, že po tomto zápase si Jákob odnesl nové jméno, Izrael. V zásadě jde o zrození nového, duchovního člověka; proto je také Jákob od začátku porovnáván se svým bratrem-dvojčetem, Ezauem. Ten, jak je mnohokrát zdůrazňováno, je člověkem fyzickým, lovcem, bojovníkem. Symbolicky, místy ale i ve skutečnosti, Jákob vede neustálý boj s Ezauem, který se ho v jednu chvíli dokonce pokouší zavraždit — to vše je jako opakování rivality mezi Kainem a Abelem, až na to, že tito dva se nakonec smíří. Psychologicky vzato, Ezau je jakoby Jákobovo alter ego a s tímto svým „druhým já“ svádí Jákob bitvu, která vrcholí právě celonočním zápasem u potoka Jabok.

Jákobova vidina žebříku vedoucího do nebe je dalším často citovaným příkladem vyspělé duchovnosti tohoto patriarchy, který v tomto biblickém příběhu musí překonávat množství překážek — jen proto aby si mohl vzít za manželku milovanou Ráchel, musel si nejprve vzít její starší sestru a po dalších sedmi letech práce pro s¨budoucího tchána se se svou vyvolenou konečně mohl oženit.

Jákobovu synovi Josefovi, kterého měl s Ráchel patří sefira Jesod. Nehodlám zde opakovat dobře známý příběh o tom, jak Josefa jeho jedenáct bratrů, které měl se svými dvěma ženami i s jejich otrokyněmi, prodalo do otroctví do Egypta, kde se nakonec stal správcem celé země. Chci jen zmínit to, že obilní sýpky, které dal Josef přitom postavit v létech hojnosti pro nadcházejících sedm let hladu, jsou symbolem jednak jeho psychických schopností (vidiny, sny) tak i praktického způsobu myšlení — Jesod jak víme je základem, vlastně poslední stanicí před Malchutem, tedy zemskou sférou.

Než se ale dostaneme k poslední sefiře Malchut, máme zde dvě sefiroty Necah a Hod, kterým jsem již dříve věnoval celou jednu kapitolu. Na stromě života patří Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi. Víme, že v knize Genesis se nacházejí dva rozdílné popisy stvoření člověka:

Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“

(Genesis 1:26)

O něco dále:

Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

(Genesis 2:7)

Nezasvěcenec nad tímhle mávne rukou a řekne si nejspíš, že je to jen jedna z těch věcí, které se v Bibli občas objevují a která nic neznamená. Jenže všechno tam má nějaký důvod a v těch úvodních kapitolách pak zejména. První člověk, který byl „učiněn k Božímu obrazu,“ je člověkem duchovním. Druhý člověk, který byl „zformován z prachu země,“ je člověk fyzický, ten je produktem země. Téměř od samého počátku zde existoval konflikt mezi těmito dvěma. Od duchovního člověka se očekávalo, že zůstane v blízkosti Stvořitele, jenže ten člověk hmotný celkem pochopitelně tíhl k zemi, jak je to popsáno v podobenství Kaina a Ábela. Hmotný člověk převládl, využil svého daru svobodné vůle a žije tím způsobem jak jej (sebe) nyní známe. Stáhl sebou také člověka duchovního, který sem nepatří, aniž by o tom věděl. Jen občas si uvědomí, že ho něco táhne vzhůru, že mu něco chybí, že pozemské radovánky jsou sice skvělé, že ale nejsou možná tím vším co život může nabídnout.

Má-li se člověk navrátit do sféry ducha, musí projít něčím co nazvu zasvěcovacím procesem. Někteří lidé se již rodí jako zasvěcenci, což se u nich většinou projeví poté kdy dosáhnou dospělého věku; můžeme předpokládat, že skutečným zasvěcovacím procesem prošli v některém z předchozích životů. Jiní se k tomu dopracují v tomto současném životě, nejčastěji tak, že se dostanou do styku s nějakým skutečným zasvěcencem, který je nasměruje k nějaké esoterické společnosti, která zasvěcovací obřady provádí.

V případě židovského národa a specificky v případě patriarchů, se jedná právě o proces zasvěcení, jímž tito lidé procházejí. Otroctví v Egyptě mělo přitom dvojí účinek. Na jednu stranu zde nutně muselo docházet k perzekuci, což se téměř zákonitě stává když některá minorita se stane prominentní v jakékoliv zemi a ovládne některé klíčové oblasti ekonomie. Stačí se podívat kolem sebe a uvidíme, že xenofobie za podobných okolností bují i v dnešní době, stejně jako tomu bylo před třemi a půl tisíciletími v Egyptě. Druhým účinkem byl ten, že někteří z prominentních Židů, jako Mojžíš, Áron a snad i někteří jiní, vyrůstali v prostředí v němž byli ve styku s kněžími, kteří byli sami zasvěcenci. Narážky na to se v Bibli vyskytují na mnoha místech. Mezi Židy v Egyptě byli také Levité, rovněž kněží, kteří si po generace udržovali čistou víru, jichž si Egypťané (zejména právě kněžská kasta) proto poměrně vážili.

Dole: Nicolas Poussin: Faraónova dcera nachází malého Mojžíše

Nicolas
                                Poussin: Faraónova dcera nachází malého
                                MojžíšeMojžíš se narodil v rodině Levity a to v době kdy se situace již vyhrotila tak, že došlo ke konfrontaci. Faraón vydal rozkaz aby všichni novorození chlapci byli utopeni v Nilu a jeho matka se ho podle známého příběhu pokusila zachránit před stejným osudem tím, že ho v košíku pustila po proudu řeky, odkud ho vylovila a adoptovala faraónova dcera. Podobné legendy, kdy zakladatelé dynastií nějakým způsobem přežijí jako novorozeňata za těžkých podmínek, se vyskytují na mnoha místech v historii — Asyrský král Sargon, Indický Krišna, zakladatelé Říma Romulus a Remus, atp. Kromě toho, celá řada jinak známých lidí, z hluboké minulosti i poměrně nedávných let, mají ve svém životopise zmínku o tom, že byli za různých okolností blízko smrti někdy v útlém mládí. Zdá se, že se zde jedná o archetypální situaci, která se opakovaně vyskytuje v průběhu lidské historie.

Jak jsme již viděli, sefiroty Necah a Hod se vzájemně doplňují a tak je tomu i v případě Mojžíše a Árona. Áron není v Bibli zmiňován tolik často jako jeho bratr, jeho role v celém příběhu s odchodem židovského národa z Egypta byla důležitější než by se na první pohled zdálo. Mojžíše přivedla Necah k inspiraci, po níž se rozhodl vést svůj lid z Egypta, Áron, který byl vynikajícím řečníkem, byl ale tím kdo k lidu promlouval — podle legendy měl Mojžíš vadu v řeči, k níž přišel když si jako dítě dal do úst kousek řežavého uhlí, aby tak předstíral slabomyslnost. Áron se stal Nejvyšším knězem Izraelitů.




 

DAVID - MALCHUT

 


DAVID — MALCHUT

Sedmý a poslední den Stvoření je dnem odpočinku a patří ovšem především Stvořiteli. Patří ale také sefiře Malchut a králi Davidovi.

Tak přivedl Jišaj před Samuele sedm svých synů, ale Samuel řekl Jišajovi: „Hospodin si nikoho z nich nevybral.“

Samuel se pak Jišaje zeptal: „To už jsou všichni tvoji chlapci?“„Ještě zbývá nejmladší,“ odpověděl Jišaj. „Pase někde ovce.“ „Pošli pro něj a přiveď ho!“ řekl mu Samuel. „Nebudeme pokračovat, dokud sem nepřijde.“
A tak pro něj poslal a přivedl ho. Byl to zrzek s krásnýma očima a pěkně urostlý. „To je on,“ řekl Hospodin. „Vstaň a pomaž ho.“
(1. Samuel 16:10-12)

Předtím již Hospodin řekl prorokovi Samuelovi, že při výběru budoucího krále Izraele hledí především na srdce. Davidovou prababičkou byla Rút (nebo také Ruth), původem z moábského kmene, která se vdala za Boáze a konvertovala na židovskou víru.

Dole: Michelangelo - David

David byl talentovaný v mnoha směrech, dovedl krásně zpívat a hrát na hudební nástroje; navíc byl velice inteligentní. Michelangelova socha je snad tím nejslavnějším sochařským dílem všech dob. Poté kdy byl pomazán Samuelem a po dobře známém souboji v němž zabil filištínského obra Goliáše, David byl představen prvnímu králi Izraelitů Saulovi, který si ho zpočátku oblíbil. Dokonce mu nabídl za ženu svoji dceru Míkal; to už ale byla ze Saulovy strany intrika, protože podmínkou bylo to, že David mu předloží míst věna, na které neměl, sto předkožek zabitých Filištínů. Saul totiž už začínal mít z Davida strach a počítal s tím, že tento v boji s Filištíny nepřežije. David ovšem přežil, úkol splnil a král mu musel Míkal, která Davida milovala, za ženu dát. Ti dva se později utkali na bitevním poli ještě víckrát a předtím než se po Saulově smrti David stal králem, ocitl se v nebezpečí smrti ještě několikrát. Zavraždit se ho pokusil také syn Abšalom (Absolon), kterého měl s jistou zajatkyní a kterého potom zabil jeden z jeho generálů. Se ženou jiného svého válečníka Uriáše Batšebou měl král poměr a proto nechal jejího manžela poslat na misii z níž nebylo pro něj návratu. Což se Hospodinovi nelíbilo, takže způsobil to, že syn který se Batšebě narodil byl postižený a brzy nato zemřel. Batšeba ovšem porodila Davidovi dalšího syna, kterého pojmenovala Šalamoun a který se stal Davidovým následovníkem.

Obě knihy Samuelovy se podrobně zabývají Davidovými skutky, dobrými i těmi zlými jimiž se protivil Bohu, takže ten ho potrestal tím, že nedovolil, aby David se mohl stát stavitelem chrámu v Jeruzalémě, jehož stavbu král koncipoval. Tento čestný úkol nakonec připadl jeho synovi Šalamounovi, který se jej zhostil natolik úspěšně, že chrám se stal na celá staletí proslulým a díky zejména souvislostem se zednářstvím, je dodnes jednou z nejčastěji připomínanou stavbou starověku.

Že s Davidem se ocitáme v Malchutu, nazývaným také královstvím Země, o tom nemůžeme mít žádné pochyby. Zatímco předtím s ostatními patriarchy jsme se pohybovali jakoby v komorním prostředí, kde se sice děly věci, jen ale v poměrně malém měřítku. Najednou tu máme královské rivaly, vojska na všech stranách, války, intriky, prostě vše tak jak bychom mohli v tomto světě neustálých akcí očekávat. Přes všechno to zabíjení, zahýbání manželce a podobné vylomeniny, Bůh prý miloval Davida nejvíce ze všech patriarchů a inspiroval ho k skládání písní i modliteb, které může lidstvo poslouchat i řídit se jimi a které podle mnohých dokonce mají i léčebné účinky. Podle hebrejské tradice byl David prvním mesiášem, zatímco ten příští mesiáš se má teprve objevit a má rovněž pocházet z linie Davidovy. Křesťané ovšem tvrdí, že tímto mesiášem byl Ježíš Kristus, který podle Matoušovy genealogie pocházel z rodu Davidova. To je místo kde se tato dvě náboženství rozházejí, už po dva tisíce let. Rozhodně se zde nehodlám angažovat na žádné z těchto stran; raději zůstanu neutrálním, jako ostatně vždy když nám hrozí nebezpečí, že od ryzí kabaly zasvěcenců bychom mohli sklouznout k některé světské víře.

Jen ve stručnosti jsem zmínil sedm patriarchů a to jak tito zapadají do schématu který nazýváme Strom života. Jaký to má ale praktický význam? Tím, že si čteme v Bibli o nich a o jejich životech a snažíme se přitom pochopit co jejich životy a události s nimiž se potkali znamenají, pomůže nám to navázat spojení s jednotlivými sefiroty. Každém z těchto příběhů se nacházejí slova, kombinace písmen, jména která v sobě skrývají určité mocnosti; to vše působí na naši mysl a to jak na její vědomou tak i na nevědomou část.


 

STROM ŽIVOTA A STROM POZNÁNÍ



STROM ŽIVOTA A STROM POZNÁNÍ

Každá sefira má v sobě 10 sefirotů — například kosmická Binah má svůj Malchut, svůj Jesod, svůj Hod, atd. Prvních devět písmen abecedy od Alef po Tet, se tak rovná devíti sefirotům kosmické sefiry Binah. Písmena, které představují desítkové hodnoty, od písmene Jod po Cade, odpovídá devíti sefirotům kosmického Tiferetu, zatímco čísla představující stovky,, od Kuf po Tav, patří ke kosmickému Malchutu.

Bible je kódovaná a kabala obsahuje klíče, které nám mohou pomoci tyty šifry rozluštit. Písmena hebrejské abecedy mají zvláštní moc, můžeme si představit, že každé z nich vibruje v určité energické frekvenci. Poslední čtyři písmena Kuf, Reš, Šin, Tav, vedou k vyšším rovinám vědomí. Jákob, jemuž patří Tiferet a Josef, který představuje Jesod, se nacházejí na vrcholech trojúhelníků tvořících tzv. Hvězdu Davidovu a spojují tak střední sloupec Stromu života s jeho horní částí, která představuje vyšší sféry Vesmíru. Podle kabalistické tradice, král David představující Malchut dosáhl v okamžiku kdy se mu dostalo pomazání posvěceným olejem od proroka Samuela pole univerzálního vědomí a je tudíž posledním článkem tohoto řetězu.

V Rajské zahradě se nacházel Strom života, k němuž se vázaly světy nacházející se na pozitivní straně vesmíru.

Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla. (Genesis 2:8)

Hovoří se zde zcela jasně o dvou stromech, stromu života a stromu poznání, přitom ale to vyznívá tak, jakoby oba stromy rostly pohromadě, snad původně i tvořily jediný strom. Rozhodně se o nic vždy hovoří jakoby jedním dechem. Byl to ale ten druhý z obou stromů, který způsobil pád lidstva. Adamovi Bůh zakázal jíst ovoce právě z tohoto, zatímco z jiných strom, kterých bylo v zahradě množství, mu ovoce jíst nezakázal. Když potom Adam zákaz překročil, poté kdy mu Eva, navedená hadem, podala ovoce z tohoto stromu. Co se skrývá za tímto příběhem, snad nejčastěji citovaným z celého Starého zákona?

Adam na jednu stranu tím, že okusil ovoce, sice získal přístup k poznání (on i Eva byli předtím nazí, aniž by si to uvědomovali), navázal ale přitom kontakt is druhou stranou stromu života, jemuž se říká Klifot neboli svět smrti, tmářství, zla. Adam tímto také jakoby odřízl strom života od stromu poznání. Ten od toho okamžiku získal přístup k ke stromu života, z něhož začal nasávat životní energii, kterou nyní mohl manifestovat jako dobrou i zlou. To druhé zde již sice bylo, ale jen potenciálně. Království pána Zla se živí tím, když se dělají nesprávné věci. A zlo, jak jsme si již pověděli, je touhou po tom něco získávat aniž bychom měli v úmyslu se o to podělit.




HVĚZDA DAVIDOVA



HVĚZDA DAVIDOVA


Hvězda Davidova představuje otvor, průchod do vyšších světů, zatímco tzv. hvězda Smrti, také někdy zvaná Temná hvězda, umožňuje těm, kteří jsou k tomu nakloněni, vstup do světů nižšího řádu, od oblasti Klifot. Záleží na tom jak se svými životy naložíme; podle toho se v nás vytvoří nutkání vydat se tím či oním směrem. Pokud si na příkladech patriotů za vzor vezmeme někoho jako byl silný, důrazný Izák , či mírumilovný Áron, nebo snad vizionářský Josef, potom zamíříme k těm správným dveřím.
Hvězda Davidova je vytvořena ze dvou vzájemně se proplétajících trojúhelníků a je známa také jako Magden David, což značí štít či emblém, či také jen jako šesticípá hvězda. První z trojúhelníků míří vzhůru k vyšším světům, druhý směřije dolů, do světa hmoty. Uprostřed hvězdy jsou písmena Šin, Dalet, Jod, tvořící slovo Šadaj, značící totéž jako Všemohoucí. Hvězdu si můžeme promítnout na Strom života, kde horní trojúhelník vytvoří Chesed, Geburah a Tiferet, zatímco, Hod, Necah a Jesod budou tvořit dolní trojúhelník. Můžeme přitom jít ještě o krok dále a přidat barvy — tři primární, červenou, modrou a žlutou k hornímu trojúhelníku a tři sekundární, zelenou, oranžovou a fialovou k dolnímu trojúhelníku.

Jako umělec jsem strávil hodiny meditováním nad těmito souvislostmi a přišel jsem brzy na to, že když trojúhelníky obrátíme, což můžeme, protože na této úrovni nejsme omezeni časem ani směrem, takto urovnány každá z barev má svou tzv. komplementární barvu přímo naproti sobě; zelená proti červené, modrá proti oranžové a žlutá proti fialové. Kabala a teorie barev je vůbec pro umělce nesmírně zajímavé téma. Zabýval se jím také Johann Wolfgang Goethe, který ke konci života napsal dnes téměř zapomenutou knihu o teorii barev. Pracoval na ní skoro deset let...

Hvězda Davidova byla po dlouhá staletí jedním z nejlépe utajených tajemství kabaly. Jako symbol židovství sice byla známa dávno a v Čechách už v dobách Karla Čtvrtého, ale o skrytých souvislostech věděli jen zasvěcenci. Slovo Šadaj uprostřed se začíná prominentním písmenem Šin a pověděli jsme si již, že na to lze nahlížet jako na tři Jody čili tři plaménky či světla, zatímco čtvrté světlo je skryté. Ve slově Šadaj je ale čtvrtý Jod odhalený a to co doposud bylo skryté je nyní otevřené. S tím jsou otevřeny i vstupní dveře vedoucí k nebeským výšinám. Cesta k nim vede přes střední sloupec Stromu života a dveře, které se zde nacházejí, se otevřou jen těm, kteří dosáhli patřičného stupně poznání a duchovní očisty.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena






Start of StatCounter Code for Default Guide