Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


MYSTICKÁ KABALA

Existují různé výrazy popisující určitá odvětví kabaly — takto se na příklad říká „psaná kabala“ (na rozdíl od ústně předávané kabaly), nebo „mystická kabala, také „extatická kabala,“ atp. V zásadě ovšem není kabala ničím jiným než hloubáním nad tajemstvím Stvoření, nad tím jak se náš stal světem, nad tím jak Stvořitel mohl z toho nejčistšího, nekonečného a věčného „ničeho“ učinit „něco“, co je manifestované, existující, konečné. Toto přece musí být tou nejinteresantnější otázkou jakou si lidstvo může kdy položit. Člověk přitom nemusí být věřícím, aby se o něco tak záhadného zajímal — v době kdy jsem o takovýchto věcech začínal přemýšlet jsem se rozhodně za věřícího nepovažoval, i když něco jistě ve mně muselo již dřímat. Mám podezření, že něco takového dříme snad v každém člověku, ne každý to ale přizná, dokonce ani ne sám sobě. To se asi týká i toho nejfanatičtějšího vyznavače evoluční teorie, protože i ten v jistém bodě narazí na tu stejnou otázku — z čeho se všechno kolem nás začalo vyvíjet, či to snad zde bylo odjakživa? Kabala nám nějaké odpovědi na tyto otázky poskytne, ne ovšem hned a ne tak, že si poslechneme pár přednášek či přečteme několik knih. Potřebujeme se jí zabývat po nějaký čas, je nutné stále a stále se vracet k těm otázkám, které nás zajímají nejvíc: kdo vlastně jsme, proč jsme se narodili, proč byl svět stvořen..?

Jedna otázka vždy zůstane nezodpovězena (nebo možná jen zodpovězena částečně): kdo stvořil svět? I když se projednou musíme smířit s tím, že nikdy docela nedokážeme pochopit tu bytost, kterou nazýváme Stvořitelem, Bohem, Hospodinem i jinými podobnými názvy, přece jen máme stále před očima dílo jeho rukou (vidíte, jak je těžké vyhnout se antropomorfizování..!) a to nám aspoň dává možnost vytušit něco z toho jak si přitom počínal. Zmínil jsem se už o tom, že existují jisté spojitosti se stvořením Vesmíru a s tím jak vznikala abeceda. Říká se tomu také Logos neboli Slovo. V knize Genesis se v první kapitole nachází deset fiatů neboli nařízení, prohlášení (budiž... staniž se...), která také odpovídají deseti sefirotům:


I řekl Bůh: Buď světlo! (Genesis 1:3) — Chochma

Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed vod. (Genesis 1:6) — Binah

Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem. (Genesis 1:9) — Chesed

Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě. (Genesis 1:11) — Geburah

Buďte světla na obloze nebeské (Genesis 1:13) — Tiferet

Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, kteréž by létalo nad zemí pod oblohou nebeskou! (Genesis 1:20) — Necah

Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. (Genesis 1:24) — Hod

Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho..! (Genesis 1:26) — Jesod

Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší země..! (Genesis 1:29) — Malchut

Jako pozornému čtenáři, jakým jistě jste i vy, vám asi neuniklo, že jsem takto označil pouze devět sefirotů a vynechal přitom Keter. Keter je korunou na hlavě prototypu člověka jímž je Adam Kadmon, a taje stále ještě částečně napojena na Ajn Sof, proto je vše jen naznačeno a ne explicitně nařízeno, jak je tomu u ostatních devíti. Mám na mysli hned první verš Bible:

Berešit bara Elohim et hašamaim ve et ha erec

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Tou první ze sefirotů, jíž je Keter neboli Koruna, prochází veškerá podstata Stvořitele a odtud proudí do ostatních devíti.


Hlava Adama Kadmona, z díla Kabbala denudata (Odhalená kabala) , které napsal Christian Knorr von Rosenroth

ROZTŘÍŠTĚNÉ NÁDOBY

Sefirotům se někdy také říká nádoby, jak jsem se již zmínil v kapitole o Cimcum. Energie vycházející z původního zdroje byla v tomto bodě ještě nemanifestovaná. K tomu aby energii v tomto stavu mohly nádoby-sefiroty přijmout a navíc udržet, musely mít podobné vlastnosti jako jejich Stvořitel, „být k obrazu Božímu“. To znamená, že jednak musely mít svobodnou vůli, ale také to, že potřebovaly být jak příjemci této tvořivé energie tak i jejími dárci. Když se ovšem někdo (či něco) co vládne svobodnou vůlí zatvrdí... Jistě chápete na co zde narážím — cosi se kdesi zadrhlo, průtok energie se zastavil, spojení mezi sefiroty nefungovalo tak jak by fungovat mělo.

Hebrejština má pro to výraz Tohu, což značí zmatek, nepořádek, chaos. Čeština má snad ještě lepší rčení, jehož hlubokomyslnost opravdu ocení teprve ten kdo trochu vážně studoval kabalu. Je jím „boží dopuštění.“ Bůh dopustil, aby zde byla možnost svobodné vůle a následky si potom musel přičíst sám. Stejně jako zmatená mysl se nedokáže soustředit na nic a není proto ani schopna toho podržet si myšlenku, natož ji předat dále, tak i sefiroty ve stavu tohu neměly šanci nic pořádného s darovanou energií udělat. Pomozme si ještě jinou analogií. Uslyšíme někde slovo, které jsme nikdy předtím neznali. Máme před sebou dvě možnosti — buď s tím nic neuděláme, význam slova si nezjistíme, nebudeme jej tudíž používat a za krátký čas nám úplně vypadne z paměti. Druhou možností je, že se podíváme do slovníku, na internet, někoho se zeptáme; prostě zjistíme si význam nového slova a můžeme slovo od té chvíle začít sami používat, předávat to slovo, spolu s jinými našimi myšlenkami, ostatním lidem.

Sefiroty, které vznikly při tomto prvním pokusu, nebyly schopné (či snad neměly náladu na to) se dělit, stát se příjemci stejně tak jako dárci. Následkem toho se v nich nabraná energie nahromadila, až způsobila to, že se roztříštily. Střepy, které z nich zůstaly, jsou právě tím, co nás činí spokojenými s mlhavými představami o věcech kolem nás, tím co způsobuje naši lenost a liknavost, tím co nás vede k tomu, že si řekneme „ach, tohle nemusím dneska dělat, to počká klidně do zítřka...“ Rozbití nádob je významnou součástí tzv. Lurianické kabaly, pojmenované po Isaacovi Luriovi, plným jménem Jicák Ben Šlomo Aškenázi (1534-1572), který je mnohými označován za zakladatele moderní kabaly. V každém případě měl Luria nesmírný vliv na tu větev židovské komunity, která se nazývá Chasidská a která se v dnešní době vyskytuje nejvíce jak v Izraeli tak i ve Spojených Státech.

Roztříštěné sefiroty podle Lurii spadly o jednu rovinu existence níže, kde se z nich staly právě ty kůry či slupky, které obývají svět Klifotu a o nichž ze zmiňuji na jiném místě. Celé této události týkající se roztříštěných nádob se hebrejsky říká ševirah ha kelim. V 36. kapitole knihy Genesis je zmínka o tzv. králích Edomských, kteří vládli v edomské zemi předtím, než synům Izraele vládl král (Genesis 36:31)

Toto má údajně být alegorie připomínající nám rozbité sefiroty a s nimi spojené zmatení mysli, které nám způsobují kůry ze světa Klifotu: nepravá proroctví, nesprávné popudy a pohnutí mysli, věci které nás matou a odvracejí naši pozornost od toho co je našim skutečným úkolem.



NOVÉ NÁDOBY


Došlo k rektifikaci a nové nádoby-sefiroty byly stvořeny, a to v posloupnosti, která se nazývá Parcufim (singulár - Parcuf). Takto byly nyní schopny se vzájemně ovlivňovat a na sebe reagovat. Což značí, že mohly energii přijmout, podržet ji v sobě a předat ji dále, čímž pádem se vyhnuly rozbití. Zde máme jeden z nejzákladnějších principů, snad i vůbec ten nejdůležitější který nás kabala může naučit a který by si měl vzít k srdci každý člověk, který s ní přijde do styku.

Čehokoliv se nám dostane, ať jsou to vědomosti, privilegia, peníze, majetek, talent pro určité věci, atp; o to vše se musíme podělit s ostatními lidmi. Pokud se pokusíme si to podržet sami, přestaneme se nám po čase dostávat, staneme se pomatenými a nakonec se „roztříštíme.“

Pokud se má člověk vyhnout tomu být chycený ve světě kůr, musí se řídit těmito zákony, které nás kabala učí. To co se naučí, výhody které získá, se nepokouší si nechat jen sám pro sebe — předá je dále, ať už ústně či písemně (pokud je toto možné, čemuž tak vždy nebývá), či jednoduše svým chováním a příkladem, který jiným dává. Kabala je především o moralitě.

První Parcuf se vztahuje ke Keteru, říká se mu hebrejsky buď Atika Kadiša neboli „prastarý svatý“ či také Arich Anpin, což doslova značí „dlouhá tvář“.

Druhý Parcuf se nazývá Abba, „otec“, a náleží sefiře Chochma neboli „milosrdenství“.

Třetí Parcuf je Imma, „matka“ a vztajuje se k sefiře Binah, „pochopení“. Imma je zároveň známa jako „srdce“ toho čemu se říká Zer anpin, což je seskupení šesti nižších sefirotů, známé také jako „malá tvář“ či také „vznětlivost“.

Poslední Parcuf patří k Malchutu a nazývá se Nukwah neboli „žena, ženství“.

Jak vidíme, máme zde čtyři Parcufim, musíme si ale uvědomit, že každý z nich také obsahuje deset sefirotů a že jsou navíc mezi sebou vzájemně propojeny. Na příklad: Jesod parcufu Imma zasahuje až k srdci Zer anpinu a Jesod parcumu Abba sahá až do srdce parcumu Imma.

Když kabalista hovoří o „srdci Zer Anpin“ míní tím většinou sefiru Binah, pochopení. Hod a Necah náležející k této sefiře zasahují do sefirotů Hod a Necah Zer Anpinu. Během interakcí k nimž dochází mezi rozdílnými parcufim, Abba a Imma jsou vždy ve společenství, podobně jako Hod a Necah. V případě Zer Anpin jsou Hod a Necah jako dvě nohy, pár ledvin a pár varlat Makrokosmického člověka, umožňují mu pohyb, ale také spojení se zemí. Srdce Zer Anpin představuje Starý zákon. Srdce se hebrejsky řekne lev — Lamed, Bet. Bet je písmeno jímž se začíná Starý zákon (hebrejsky Torah), Lamed je písmeno jímž se končí Pentateuch neboli jeho prvních pět knih, které kabalisté považují za klíčové a podle nichž byl svět stvořen.

  

MAKROPROSOPUS



MAKROPROSOPUS

Makrokosmický člověk, který se také nazývá „stařec dnů“, nebo i prostě „ten stařec“, je jakýmsi modrotiskem celého stvoření. Moderní medicina na to co následuje jistě bude mít jiný názor; my se zde ale zabýváme tradicemi a rozhodně syntézou spíše než analýzou, jíž je posedlá věda posledních několika staletí. Podle tradice se člověk sestává celkem ze 613 součástí, tj. 248 orgánů či končetin a 365 cév. Podle rabínské tradice mají židovské zákony celkem 613 přikázání, z nichž 248 je pozitivních (tedy nařízení jako, dělej tohle, chovej se tak...) a 365 negativních (zákazy druhu, nedělej tohle či ono...). Podle této tradice také Tora již existovala dříve než byl svět stvořen. Jak jsem se již mnohokrát zmínil, k židovské víře se nehlásím (stejně jako k žádnému jinému náboženství) a snažím se zde o to, být objektivním. Představuji si to tak, že to co zde bylo, jsou „ukryté významy“ biblických alegorií. Na ně potom byly jednotlivé příběhy, které v Bibli nacházíme, jaksi „naroubovány“. Jinými slovy, následky mohou předcházet příčinám, jak se ostatně jinde už zmiňuji.

Pokoušíme se zde o to si nějak nalézt aspoň částečné odpovědi na otázky, které odjakživa jsou pro lidstvo tajemnými, nevyzpytatelnými. V minulosti většina lidí věřila v Boha, ne ale proto, že by takto obdrželi na tyto otázky odpovědi; prostě proto, že jim to tak bylo kněžími církve podáno. Od dob kdy se vědci začali zabývat především analýzou hmoty, těch věřících výrazně ubylo. Někteří lidé si sice Bibli přečtou, nebo aspoň její části, připadá jim to ale spíše jako povídání o krutém a nemilosrdném Bohovi, o těžkém zkoušení lidí, kterým je nařízeno se pro nic za nic toulat pouští, na které jsou seslány různé nemoci a mory, kteří jsou posedlí tím činit oběti a tak podobně. Ti stejní lidé by nejspíš nesouhlasili s tím, když řeknu (společně s Gurdžijevem, Uspenským i jinými), že většina lidstva je omezená, ignorantská, že takto se rodí a že k tomu ignorantskými zůstat sama sebe odsuzuje. Právě tím, že nevidí a nechce vidět nic jiného než to na co se dá sáhnout, co se dá „vědecky“ analyzovat, vyložit, vystavit ve vitríně, podepřít materialistickými „důkazy“. Přitom všem, šance objevit tu skrytou pravdu máme všichni. Mohou se nacházet a nejčastěji i nacházejí, v těch nejobyčejnějších věcech, které kolem sebe máme.

Prvních pět knih Starého zákona je jako mystické lešení, s jehož pomocí byl svět stvořen. Je jako kostra makrokosmického člověka k níž byly tradicemi přidány tkáně, žíly a svaly tvořící celé tělo. Těmi jsou jednotlivé příběhy v Bibli se nacházející, každý z nichž má nějaký význam. Zpočátku, hlavně v knize Genesis a vůbec v prvních jejích pěti knihách, jsou zde významy spíše metafyzického rázu; zde se nacházejí příležitosti právě pro ty vědce, kteří jsou schopni oprostit se čistě materialistického způsobu myšlení, objevit skrytou pravdu. Pozdější knihy Bible obsahují příběhy spíše morálního druhu, které jsou ovsem také nanejvýše prospěšné tomu, kdo se jimi chce zabývat a jimi se řídit. Některé pasáže a to zejména ty jimž se vysmívají všelijací rádoby komikové, čekají prostě na ty kteří si dokáží k nim nalézt klíče a rozluštit je. Mám na mysli především ty dlouhé stránky kde se vypočítávají nekonečné generace. Jsou tací, kteří vyzbrojeni Gematrií a příbuznými kabalistickými disciplinami, se o to pokoušejí, v některých přepadech i po celý svůj život. Jak daleko je to dostane vědí jen oni sami. Ovšem, i pouhým čtením a sledováním doslovného významu můžeme mnohé získat, protože se zde nacházejí různé možné výklady na různých významových rovinách.



ČÍSLO TŘICET DVA

 

 

ČÍSLO TŘICET DVA

Podle tradice Torah se sestává ze třiceti dvou cest moudrosti. Tyto jsou popsány v knize Sefer Jecira neboli Knize stvoření. Toto je velice mysticky laděná práce, jejíž původ se připisuje Abrahámovi, která ale jako kniha existuje s největší pravděpodobností od 2.století n.l. Existuje množství komentářů na Sefer Jeciru a na tyto cesty moudrosti, přičemž různí autoři na to mají různé názory a někdy se dokonce zdá, že se někteří z nich přímo pokoušejí čtenáře zavádět. Příkladem toho může být právě cesta mezi sefiroty Hod a Necah, jejíž význam bývá často zatajován. Této cestě se říká „cesta písmene Šin“a tvoří jakýsi soutok vedoucí k sefiře Jesod, kde vytváří něco jako nálevku odvádějící tok energie do Malchutu. Necah, Hod a Jesod se takto společně podílejí na vytvoření konečného fyzického člověka a vůbec všeho na tomto světě — minerálů, rostlin, zvířat, atd. Tažná síla, která existuje v tomto trychtýři je silnější než jakákoli jiná síla ve vesmíru. Někteří z komentátorů toto zcela vypouštějí a ozbačují cestu písmene Šin jako vedoucí přímo z Hodu do Malchutu...

V první kapitole knihy Genesis je jméno Stvořitele JHVH zmíněno dvaatřicetkrát. Deset sefirotů je jako deset dimenzí prostoru, či dalo by se spíše říci hyperprostoru. Můžeme na to také nahlížet tak, že počáteční Keter a konečný Malchut jsou dimense „dobré vůle“. Chochma a Binah z našeho hlediska představují čas. Zbývajících šest sefirotů Zer Anpinu jsou tří-dimenzní prostor, v němž byl celý svět stvořen a jemuž můžeme také říkat časová kontinuita.

Třicet dva je dvě na pátou. Pěti-dimenzní hyper-krychle je také známa jako decateron či penteract a má třicet dva vrcholů (schematicky na obrázku vlevo). Kromě těchto je zde osmdesát hran, osmdesát ploch (každá z nich čtvercová) a deset hyper-cel, z nichž každá je tzv. tesseract neboli čtyřrozměrný ekvivalent krychle. Slovo penteract představuje kombinaci slova tesseract se slovem pente, znamenající v řečtině pět, pro pět dimenzí.

Nejen teoretičtí fyzikové, ale také někteří spisovatelé, zejména ti zabývající se science fiction, se už delší čas zzajímají o hypotetickou pátou dimenzí, kterou si představují jako zasahující nejen za hranice třech dimenzí jak je známe my, ale také za čtvrtou dimenzi, za níž bývá považován čas. Pjotr Demjanovič Uspenskij, o němž se zmiňuji na několika místech a který je určitě jedním z nejméně doceněných mystických filozofů dvacátého století, psal o páté dimenzi už ve své první důležité knize Tertium Organum, která vyšla asi před sto lety, ještě před první světovou válkou. Knihu Uspenskij napsal několik let předtím než se potkal s Gurdžijevem, s jehož učeními bývá nejčastěji spojován.
    Moderní doba ovšem leccos změnila a v dnešní době už někteří vědci spekulují o tom, že by zde mohlo být dokonce až jedenáct dimenzí, čemuž kabalista rozhodně odporovat nebude.



ZEIR ANPIN

 

 

ZEIR ANPIN

Zeir Anpin znamená doslova „malá tvář“. Tajemství Zeir Anpin se nachází v tom, že tento se sestává ze šesti sefirotů Chesed, Gebura, Tiferet, Necah, Hod a Jesod, zatímco jako Parcuf se stává plnou strukturou, která má sefirotů deset. Nemyslím si, že má význam se na tomto místě příliš zabývat konceptem Parcuf, kromě toho co jsem již v krátkosti zmínil. Jedná se totiž o dosti složitý pojem, který spíše patří k vyšším stádiím kabalistických učení. Proč ale hovořím o šesti sefirotech a najednou jich tu máme deset? Vraťme se tam, kde je těch největších tajemství nakupeno nejvíc: k první kapitole knihy Genesis. Tam sice máme šest dnů Stvoření, musíme si ale také uvědomit, že zde máme i deset fiatů, deset prohlášení, která souvisí se šesti dny Stvoření. To znamená, že čest nižších sefirotů je rozšířeno a tři vyšší sefiroty se v těle Zeir Anpin zdvojnásobí. Chesed náležející k Zeir Anpin je tudíž nyní Chochma, Geburah je nyní Bina a z Tiferetu se stane Keter. Je tomu jakoby se zde vytvořil zrcadlový odraz.

Zeir Anpin se také občas nazývá „Vyšším člověkem“, oébrazem Božím, tím co měl prorok Ezechiel spatřit ve své vizi s „nebeským kočárem“. Dochází zde k vzájemnému propojení — nižší člověk ovlivňuje toho vyššího a naopak. Přitom všem, konečným cílem nižšího člověka je pozvednout se a napodobit ty atributy které vlastní člověk vyššího řádu.

Podle tradice je Zeir Anpin totožný s archetypem jímž je duše Jákobova, vnuka Abrahámova. Zajímavé je, že jak Zeir Anpin fluktuuje podle toho jak se chovají smrtelníci, mění se také obě jména, která se tomuto patriarchovi dostala, Jákob a Izrael. Toto je jedna z nejtajuplnějších pasáží v celém Starém zákoně:

Bůh mu řekl: „Jmenuješ se Jákob; tvé jméno však už nebude znít Jákob, ale budeš se jmenovat Izrael.“ A tak se mu říká Izrael. (Genesis 35:10)

O pouhé čtyři verše dále ale nacházíme toto:

Jákob tedy na místě, kde k němu mluvil, postavil památník, totiž kamenný sloup, vykonal na něm úlitbu a polil jej olejem. (Genesis 35:14)

Přestože Bůh právě řekl, že Jákobovo jméno bude nadále Izrael, vůbec se to nedodržuje a někdy se tato dvě jména mění i v přímo následujících verších:

Jákob pak nad jejím hrobem postavil památný kámen (a ten sloup je na hrobě Ráchel až dodnes). Izrael táhl dál a vztyčil svůj stan za Migdal-ederem. (Genesis 35:20-21)

Přitom všem zde máme případ Abrahámův, který má také dvě jména. Jenže, poté kdy JHVH změnil jméno Abram na Abrahám, nikdy už k podobným nesrovnalostem nedochází. Znovu opakuji: tam kde nacházíme podobné nedůslednosti či přímo nesmysly v textu Bible, musíme vždy nastražit uši, protože je to zde proto, aby se k tomu zavedla naše pozornost. Případ Jákob/Izrael je přesně takovým místem — zatímco tento patriarcha prochází různými etapami svého života, projevuje se v něm buď ten vyšší nebo ten nižší člověk. Když tedy truchlí nad smrtí své matky Ráchel a staví pro ni památný kámen, je zde pochopitelně přítomen ten nižší, smrtelný aspekt člověka, tedy Jákob. Hned nato ale táhne dál, už jako Izrael, semeno budoucího národa. O něco dále potom čteme:

Izrael miloval Josefa víc než všechny své ostatní syny, neboť ho zplodil ve svém stáří. (Genesis 37:3)

Ozbrojeni výše uvedeným, okamžitě vycítíme, že jde zde o rozpoznání nutnosti čtyřnásobného nástupnictví, jímž je Abrahám, Izák, Jákob a Josef. Zde leží budoucnost židovského národa, jeho víry zakořeněné právě v této knize, i budoucnost jiných národů. Pouze ten vyšší, duchovně vyspělý člověk, tedy Izrael, může toto chápat. Kritik (a nebylo jich málo), který si bere na mušku právě tuto pasáž v Bibli a snaží se tím dokázat, že je to všechno nesmysl, neví o čem mluví...




ADAMOVO ŽEBRO

 

 

ADAMOVO ŽEBRO

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je. (Genesis 1:27)

Hospodin Bůh tedy na Adama přivedl hluboký spánek. Když usnul, vzal jedno z jeho žeber a zaplnil to místo tělem. Z onoho žebra, které vzal z Adama, pak Hospodin Bůh vytvořil ženu a přivedl ji k Adamovi. (Genesis 2:21-22)

Andrea Pisani: Stvoření Adama, c.1340

Výklad prvního z veršů, které zde uvádím, je nám snad již celkem jasný. Zeir Anpin makrokosmického člověka, jímž je Adam Kadmon, může jedině být androgenní. Ve všech překladech Bible na které jsem narazil, ať už českých či anglických, je ale hebrejské slovo celah vždy překládáno jako „žebro“. Zde je další místo, které bývá častým terčem posměchů všelijakých „mudrců“, kteří v této knize vidí jen sbírku pověr. Přitom se jedná o hluboký omyl. Nějaký středověký překladatel zřejmě kdysi přišel s tím, že Bůh vyňal jedno z Adamových žeber a od té doby to všichni ti co přišli po něm už jen opisovali. Přitom slovo "celah" by se mělo správně překládat jako „strana“. S hlediska toho co jsme se dozvěděli o Zeir Anpin a také toho co nám přinesla moderní psychologie, zejména jungovská, snadněji pochopíme, že zde byla oddělena ženská část osobnosti. V kabalistické terminologii potom levá strana Zeir Anpin byla Bohem vzata z personifikace Parcum. Tímto vzniklo ženství. Že tomu jinak ani být nemohlo nám musí být jasné, když si uvědomíme jaký byl osud prvních nádob, které byly vytvořeny a které popraskaly. Mužství je tou darující stranou, zatímco ženství je příjemcem. Žena je navíc schopna darované semeno v sobě udržet až do té doby kdy je plod zralý k porodu. Bez jedné či druhé strany by to ovšem nefungovalo.

Slova Tohu va-Bohu se objevují ve druhém verši knihy Genesis a překládají se jako pustá a prázdná v moderním překladu nebo nesličná a pustá v Bibli Kralické. Zde ale už máme poprvé koncept ženství, které dokáže podržet a vydat, který žádný z překladů opět nedokáže dobře postihnout. Tohu značí pustý či chaotický, také ale ještě cosi existující „v potenciálu“. Bohu je už realizací. Tohu je jakýmsi prostředníkem mezi věčnou podstatou jíž je Ajn Sof a manifestací. Ovšem, co dnes zůstává z Tohu je Klifot, který lidstvo mate a odvádí je od společného úkolu.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena





Start of StatCounter Code for Default Guide