Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


 


LIDSKÁ MYSL


    Po krátkém úniku do theosofie se vracíme zpět ke kabale. Oba systémy, kabalistický a theosofický (a pod tímto názvem pro větší přehlednost zahrnuji esoterické doktríny jak buddhismu tak i hinduismu), mají jedno společné. Přestože se vyvíjely více méně nezávisle jeden na druhém, v obou případech se tak dělo prostřednictvím jazyka, v prvním případě hebrejštiny a v druhém sanskrtu. Ten je liturgickým jazykem jak buddhismu tak i hinduismu, jakožto ve svojí klasické formě i jazykem vedických textů. Z něho se ovšem vyvinuly veškeré jazyky indoevropské skupiny, které ale již nemají to, co má v sobě původní sanskrt, který podle zasvěcenců je vedle hebrejštiny jediným dalším posvátným jazykem. Mezi těmi evropskými, jisté nároky na to  zvát se  jazykem posvátným má snad ještě řečtina, i když  u té přece jen už došlo k určité profanaci. 

    Jak jsme si již pověděli v kapitole o theosofii, nefeš kabalistů v sobě kombinuje éterické i astrální tělo theosofů. Je to nefeš neboli astrální tělo, které v nás způsobuje okamžité reakce na podněty a popudy, které máme. Podepřeno je to také tím, že arabské slovo nafs značí to samé — přání, touhu. theosofové také v tomto případě hovoří o živočišném nebo animálním těle. Nefeš je místem kde se koncentrují naše přání a tužby a to na poměrně nízké, dalo by se i říci primitivní úrovni. Naše schopnosti inteligentního způsobu myšlení zde zúčastněny nejsou a pokud ano, děje se tak jen na tom nejnižším stupni. Podobně je tomu i v případech více vyvinutých zvířat, opic, psů, koček, slonů, delfínů, atp. Ta všechna se naučí různé kousky, zejména pokud jim to nějak pomůže naplnit jejich zvířecí žádosti, přičemž se naučí porozumět a reagovat dokonce i na několik set slov. U většiny lidí je nefeš čili astrální tělo poměrně dobře vyvinuté. V případě následujícího, vyššího principu, jímž je nešámah, už tomu zdaleka tak není.

    Vraťme se k našemu předchozímu přirovnání pouti životem k cestě vlakem. Cestující, který má v sobě dobře vyvinutý princip nešámah, je jako ten, který má nejen u sebe lístek k celé cestě, který se ale navíc zúčastní celou svou osobností. Rozmlouvá s ostatními lidmi, možná i v jejich jazyce, zapamatuje si jména všech stanic a tam kde to může udělat, vystoupí z vlaku aby si prohlédl místní památky, atp. Chová se přitom jinak než pouhý turista s fotoaparátem — neustále projevuje aktivitu, iniciativu a motivaci. Naproti tomu, drtivá většina lidí, pravděpodobně nějakých 95 procent, značnou část cesty prospí, což znamená, že nefeš je místem kde se největší část jejich osobnosti soustřeďuje a projevuje.

    Grigorij Ivanovič Gurdžijev
    Odbočím na tomto místě opět poněkud, tentokrát k jinému guru, který v sobě kombinoval prvky theosofa i kabalisty, navíc s pěknou dávkou samorostlé filosofie. Je jím Grigorij Ivanovič Gurdžijev (vlevo), muž za nímž se ve dvacátých a třicátých letech stahovali intelektuálové z celého západního světa. Napsal jsem kdysi rozhlasovou hru, která se jmenuje Struggle of the Magicians, Zápas Kouzelníků. Jde v ní zejména o vztahy mezi Gurdžejevem a P. D. Uspenským, o němž jsem se zde již zmínil a který byl v jisté době Gurdžejevovým žákem. V této krátké scéně oba protagonisté spolu diskutují o tom jak se to vlastně má s lidskou myslí, kterou Gurdžijev rád přirovnává ke stroji.


Gurdžijev: Co s tím dělat? Pořád ta stejná, pitomá otázka. Nedělejte s tím nic! Nic se totiž dělat nedá. To je ta jedna věc, kterou byste měl už jednou pochopit.

Uspenskij: Já bych ale chtěl...

Gurdžijev: Podívejte se Petře Demjanoviči, člověk má pořád spoustu nápadů a falešných představ o své vlastní osobě a o tom, co by chtěl dělat. Těch se musí nejdřív zbavit, dřív než je budou nějaké jiné ideje moci nahradit. Jinak by totiž začal budovat na špatných základech a výsledky by byly katastrofální.

Uspenskij: Dobře, zbavit se falešných představ. Jak tohle má člověk udělat?

Gurdžijev: Udělat, udělat, dělat a zase dělat! To je ta největší chyba, myslet si, že se dá něco dělat. Lidi nikdy nepřestanou myslet na to, co by měli dělat a ptát se, jak to mají udělat. Ve skutečnosti nikdo nikdy nic neudělá a ani nic udělat nemůže, tohle si už projednou vezměte do hlavy!

Uspenskij: Když ono to zní tak beznadějně...

Gurdžijev: To proto, že to beznadějné taky je. Dokud člověk zůstává jen strojem, věci se mu dějí. Všechno co se kdy děje, v něm a kolem něho, se prostě stane. Všechno, o čem si myslí, že udělal, se stalo. Dokonce i když si myslí, že přišel na něco a udělal něco originálního, prostě se to stalo, došlo k tomu zatímco on se nedíval.

Uspenskij: Jak k tomu ale došlo?

Gurdžijev: Když dojde ke změně teploty v horních částech atmosféry, dojde k tomu, že začne pršet. Když teplota klesne, dojde k tomu, že začne sněžit. Sníh roztaje, když na něj začne svítit slunce. Takto k věcem dochází.

Uspenskij: To jako nemáme vůbec žádný vliv na to, co děláme? Co na příklad lidská tvořivá práce, co umění?

Gurdžijev: Nedělejte si žádné velké iluze o lidské tvořivosti. Člověk-stroj se rodí, žije, plodí jiné lidi, dokonce někdy i napíše knihy, to ale ne proto, že by tomu tak chtěl, ale jen proto, že se mu to tak stalo. Stane se mu všechno, včetně toho, že se zamiluje, že po něčem touží, že něco nenávidí.

Uspenskij: Tomu nevěřím!

Gurdžijev: Vidíte? Když se mu o tom řekne, neuvěří tomu. Je to ta nejhnusnější, nejurážlivější věc, kterou můžete někomu říci, protože je to pravda a pravdu nikdo znát nechce!

Uspenskij: Dobře tedy. Dejme tomu, že to tak skutečně je. Co ale potom? Jsme teď schopni věci změnit, něco s tím udělat?

Gurdžijev: Lidé nechápou to, že když se něco nějakým způsobem stalo, nedá se to odstát nebo nějak odčinit. Na příklad, kdekdo teď hovoří o té válce, kterou máme, kdekdo má svoje teorie, kdekdo ví, jak by se to mělo řešit a že politikové ani generálové nevědí, co dělají...

Uspenskij: ...zatímco nic se s tím dělat nedá, protože věci se už tak staly?

Gurdžijev: Přesně tak, ke všemu došlo tak, jak k tomu jedině dojít mohlo. Kdyby jen jedna maličkost byla jinak, všechno by potom bylo jinak. Třeba by ani ta válka nebyla, kdopak ví? Jenže, všechno závisí na všem, všechno tvoří jednu jedinou síť a mimo ni nic existovat nemůže, všechno se děje tak jak se to jedině může dít.


****

    Grigorij Ivanovič Gurdžijev (1866?-1949) se narodil v rodině řeckých emigrantů žijících v Arménii. Jeho otec byl tzv. ašok neboli lidový vypravěč v tradici, která se táhla po tisíciletí; Gurdžijev na příklad tvrdil, že poprvé slyšel legendu o Gilgamešovi v otcově podání už jako dítě — to by tedy muselo být mnohem dříve než kdy byly v Ninive počátkem 20. století nalezeny hliněné tabulky z Ašurbanipalovy knihovny, na nichž archeologové texty obsahující tuto legendu objevili. Od mládí cestoval a prošel velké části Středního východu, Asie a Ruska. Po revoluci se přemístil do Francie, kde si v zámečku ve Fontainebleau zavedl tzv. Institut pro harmonický vývoj člověka, což byla esoterická škola založená na systému, který si sám vypracoval a který v sobě nese prvky kabaly, theosofie a sufismu, se značnou dávkou těch originálních, gurdžejevských myšlenek. Stěžejní teorií přitom je právě to, že člověk je v zásadě jen strojem a že pouze terapie šokem spojená s vytrvalým mentálním i fyzickým úsilím, ho může z této strojové existence vyvést. Když se tedy zmiňuji o lidech, kteří prospí většinu své životní pouti, nejspíš by se mi od Gurdžijeva dostalo uznání.

    Lidé ve vlaku mají své tužby a svá přání (která je navštíví, jak by Gurdžijev nespíš řekl) a ta si splní podle možností — tu si koupí limonádu či horké párky, třeba si i zaflirtují s osobou opačného pohlaví nacházející se ve stejném kupé, koupí si nějaké ty suvenýry, atp. Vše v jejich životech se děje jaksi v setrvačnosti. Často tímto způsobem mohou nabýt i značného majetku, aby si v nějakém bodě říkali: k čemu tohle všechno mám, čeho jsem v životě vlastně dosáhl, mám vůbec nějakou víru?

ROH HOJNOSTI 

V životě si můžeme přít spoustu věcí. Příroda je ale bohatá, je zde všeho nadbytek. Připomeňme si, co je psáno v Bibli:


    Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno     na zemi!“ – a stalo se. Genese, 1:11

    Bůh učinil různé druhy polní zvěře a dobytka i všemožné druhy zemské havěti. A Bůh viděl, že je to dobré. Genese, 1:25

    Tehdy Bůh řekl: „Učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby! Ať panují nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad         dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ Genese, 1:26

    Hans von Aachen: Roh hojnostiHans von Aachen: Roh hojnosti

    Bůh tedy stvořil zemi a s ní veškeré květiny, rostliny, obilniny, koření, ovocné stromy, polní zvěř, dobytek, mořské i sladkovodní ryby, ptactvo a to vše ostatní. Prostě ráj. Potom řekne člověku: vezmi si to, je to všechno tvoje! Člověk se ovšem v ráji nechová tak jak by měl, takže je z ráje vyhnán. Naskýtá se nám ovšem otázka: je-li Bůh všemohoucí a vševědoucí, nevěděl předem o tom, že člověk požije zakázaného ovoce ze stromu poznání? Na druhou stranu ale víme, že Bůh člověku také dal svobodu vůle, takže Adam s Evou mohli klidně zůstat v ráji a užívat si až do aleluja. Víme ovšem, jak se to má s dětmi; řekneme-li jim nedělejte to či ono, nehrajte si se sirkami, je to ten nejjistější způsob jak dosáhnout toho, aby to udělaly! V každém případě Adam s Evou zakázané ovoce snědli, z ráje byli vykázáni a bylo jim navíc řečeno, že si budou muset na svůj chléb vydělávat „v potu tváře“. Přesnějším překladem by zde ale bylo „v potu čela“, jak se to také objevuje v mnohých anglických překladech. Skrytým významem za tím je, že se vlastně nejedná o trest, spíše naopak. Pro kabalistu je čelo Adama Kadmona tím nejvyšším bodem Stromu života. Zde totiž začíná tzv. koruna neboli Keter. Symbolicky tudíž Adam (čti veškeré lidstvo) je hlavou (Keter) schopen dosáhnout největších výšin, zatímco nohama stojí na zemi (Malchut), kde může požívat veškeré ovoce, které mu země nabídne.

    Náš pobyt na zemi je časově omezený a zatímco zde pobýváme, můžeme tohoto ovoce požívat, přičemž si musíme vždy ale uvědomovat, že jsme zde pouhými hosty. Napadlo vás někdy, proč na příklad svobodní zednáři se vždy oblékají do večerních obleků, ideálně smokingů, když jdou do svého chrámu? Důvod k tomu je právě ten, že v duchu kabaly si chtějí neustále připomínat to, že stejně jako když jsme pozváni k nějaké oficiální slavnosti, kdy se k tomu vhodně oblékáme, zednářské rituály prováděné v chrámě mají podobný charakter. Je to oslavou toho, že se nám dostalo příležitosti na této zemi pobývat, i když jen jako hostům. Ze stejných důvodů bývá vždy po skončení zednářského shromáždění pořádána hostina, i když třeba jen symbolická, nicméně vždy vedená formálním způsobem. Jsme-li si neustále vědomi toho, že Bůh stvořil svět a potom i nás jako jeho hosty, měli bychom se také podle toho chovat, nesnažit se přitom na příklad odstrkovat od jídla ty druhé, o vše se s nimi pokud možno rovně dělit.

 

MYSL ČLOVĚKA



      Vstoupíme-li do místnosti v níž se nachází více lidí a máme přitom dobře naladěnou mysl, to jest s pozitivními myšlenkami a žádnými pocity provinění či něčeho podobného, tyto myšlenky vyzařujeme tak, že ti přítomní jsou jimi ovlivněni. Nevíme sice přesně jakým způsobem se myšlenky šíří, zdá se ale, že je tomu podobně jako to dělají radiové vlny. Celá země je obklopena jakýmsi magnetickým pásmem, někteří tomu říkají éter, jiní akašické záznamy či akašická kronika, atp. Víme to, že se zde nacházejí různé zvukové a světelné vlny, kterým můžeme naslouchat či se na ně dívat s pomocí různých a stále se vylepšujících přijímačů. Jsou zde bezpochyby i jiné vlny či vlivy, o nichž zatím nic nevíme, protože ani ty nejvyspělejší technologické pomůcky je nepochytají. Nicméně, naše mysl si s nimi nějak dovede poradit, i když se tak děje jaksi mimo hranice našeho vědomí. Nejběžnějším příkladem je když se nám někdo pokouší něco prodat. Takový člověk svoje úmysly vysílá bezděky všude kolem sebe a ostatní lidé často vědí o co jde ještě dříve než se vysloví. Řeklo by se, že je to na něm prostě napsáno a napsáno může být i to s jakou sebejistotou či naopak nejistotou k věci přistupuje. Pokud svému obchodnímu artiklu stoprocentně nevěří a sám si sebou není příliš jistý, není se co divit když lidé od něho nic nekoupí a to i v takovém případě, že by tu věc opravdu potřebovali. Řeknou „ne“ a potom se třeba i diví, proč tak učinili. Prodávací metody a s nimi spojené psychologické procesy se staly v průběhu minimálně posledního století celým vědním oborem, který se stále ještě rozrůstá. Existují motivační knihy, videa, filmy, lidé, kteří si z toho všeho udělali celoživotní kariéru. Ti putují od města k městu, kde stále nacházejí nové a nové posluchače ke svým přednáškám, které se ve skutečnosti točí jen kolem dvou slov: uvažujte pozitivně!

    To vše ovšem nemá příliš daleko k čarodějnictví, protože o to zde v podstatě jde: využívat síly lidských myšlenek. Ať si kdo říká co chce, jakákoli magie je vždy jen jediné barvy a tou barvou je šedá. Tvrdit o někom, že je dobrým čarodějem, užívajícím pouze bílé magie, či naopak zlým černokněžníkem, je nanejvýše pochybené. Náš prodavač pozitivního přístupu k věcem může sice být stoprocentně přesvědčen, že jeho jediným cílem se pomáhat lidem, o čemž mohou stejně pevně být přesvědčeni posluchači, kteří navštíví jeho přednášky. Ti ovšem za toto privilegium zaplatili a pravděpodobně ne málo, takže tomu člověku věřit musejí. On samotný z toho má nemalý příjem, který se ovšem snaží co nejvíce vylepšit. Odtud už není příliš daleko k pravé černé magii, kdy člověk, který si je vědom síly lidské myšlenky, těchto vědomostí využívá k tomu aby něco získal, aby nad někým získal moc, aby se ho proto pokoušel nějak očarovat. Autorka Mystické kabaly Dion Fortune v jiné své knize Psychic Self-Defense (Psychická sebeobrana) píše toto:

    Nacházíme se uprostřed neviditelných sil, jejichž účinky poznáme jen my sami. Pohybujeme se také mezi neviditelnými formami, jejichž činnost si často vůbec neuvědomujeme, i když se nás může velice moc týkat. Na této našimi smysly nepostižitelné stránce přírody, kterou nepostřehnou ani ty nejpřesnější námi vyrobené přístroje, se dějí věci, které nezůstanou bez ozvěny na hmotné rovině. V tomto neviditelném světě existují bytosti, podobně jako ryby žijí v moři. Lidé, kteří si vycvičili mysl nebo k tomu mají přirozené schopnosti, se dokáží ponořit do tohoto neviditelného světa, stejně jako se potápěč může spustit na mořské dno. Někdy se také stává, že stejně jako může voda protrhnout hráze, tyto neviditelné síly se na nás náhle vrhnou a zaplaví náš život. Nestává se tak často. Jsme většinou dobře chráněni právě naší neschopností tyto síly vnímat. Ve čtyřech možných případech nicméně může dojít k tomu, že se závoj poodhalí a my se ocitneme tváří v tvář s Neznámem.

    Můžeme se nacházet na místě kde se tyto síly soustřeďují.
    Můžeme se potkat s lidmi, kteří s těmito silami zacházejí.
  My sami se můžeme vydat za Neznámem, vedeni naším zájmem o ně a ocitnout se bezradně uprostřed, aniž bychom věděli kde se nacházíme.
   Případně nás může postihnout nějaká choroba, která způsobí, že se závoj roztrhne.

    Hraniční pásmo dělící nás od Neznáma je jako záludné mořské pobřeží na němž je neradno se koupat. Nacházejí se zde díry, víry, proudy a může zde být i pohyblivý písek. Dobrý plavec, který to pobřeží zná, se může odvážit celkem daleko v relativním bezpečí. Neplavec, který si nenechá poradit a věří jen vlastnímu nutkání, může za svoji nerozvážnost zaplatit životem. Nesmíme ovšem učinit tu chybu, že bychom si myslili o těchto neviditelných silách, že jsou vždy zlé a člověku jen nepřátelské. Pokud se s nimi pustíme do křížku, následky bývají pro nás katastrofální, protože jsme to byli my kdo porušil zákony přírody; přitom ale ony o to nás napadat nestojí o nic víc než my si přejeme napadnout je. Přesto vše je dobře si uvědomit, že muži i ženy, kteří o těchto věcech něco vědí, se jak v minulosti tak i v přítomnosti pokoušeli využívat těchto vědomostí bezskrupulózně a že může dojít k tomu, že jejich akce se nás mohou nějak týkat. Lze směle říci, že Neznámo je vůči lidstvu zlé a nepřátelské pouze tehdy, když je znehodnoceno a převráceno následky činů lidí, které zasvěcenci nazývají „adepty stezky levé ruky“.

    Psychické útoky mohou přijít odkudkoliv a ne pouze od „zlých kouzelníků“. Sice si toho nemusíte být vědomi, je ale docela možné, dokonce i pravděpodobné, že se vám něco takového již v minulosti stalo, zejména pokud jste třeba i nešťastnou náhodou někomu šlápli na nohu, čemuž je v životě někdy dost těžké se vyhnout. Někdo mohl být proto na vás naštvaný a posílal vám proto zlé myšlenky, které vám ale nijak zvlášť neublížily. Dion Fortune pokračuje o něco dále:

    Nejběžnějším druhem psychického útoku je takový, který vychází z ignorantské či zlobné mysli někoho kolem nás. Říkám jak ignorantské tak i zlobné, protože ne všechny podobné útoky jsou záměrně namířené; jakékoli ublížení může být stejně náhodné jako když jsme zachyceni autem nacházejícím se mimo řidičovu kontrolu. Tohle by měl mít člověk vždy na mysli a neměl by za vším vidět zlomyslnost či špatnost, i když se cítí být obětí něčeho takového. Útočník totiž může být sám obětí. Držíme-li se za ruku s někým kdo právě šlápl na elektrickým proudem nabitou kolej a my utrpíme prudkou ránu, také toho člověka nebudeme vinit ze zlomyslnosti. S okultním útokem se to může mít podobně a člověk, od něhož přichází, nemusí být jeho přímým původcem. Proto na takový útok bychom nikdy neměli reagovat vlastním útokem a takto se snížit na morální úroveň útočníků. Jsou zde humánnější metody, které jsou ve skutečnosti stejně efektivní a pro nás i daleko méně nebezpečné.

    Některé takové čáry nepochybně mohou být značně mocné, hlavní otázkou ovšem je kde a jak se projeví. Všichni ti, kteří by se snad chtěli stát „černými kouzelníky“ či čarodějnicemi, by si měli především uvědomit, že nejpravděpodobnější obětí kouzel, která se pokusí někomu hodit na hlavu, jsou oni sami. Věci se totiž mají tak, že skoro každý z nás jsme nějakým způsobem chráněni - říkejte tomu jak si přejete - třeba že máme za sebou svého strážného anděla. Pokud nějaké kouzlo ve zlomyslnosti vyslané směrem na nás nedokáže projít ochrannou bariérou kterou zamýšlená oběť kolem sebe má, odrazí se od ní a docela neomylně si najde cestu zpět. Což znamená na hlavu svého „tatínka“ či „maminky“.

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena



Start of StatCounter Code for Default Guide