Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 


Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 





Hermes (Merkur) a Afrodita (Venuše) v umění různých věků:




















Tarotová karta číslo 11 -
 Spravedlnost























 

 
HOD A NECACH
dvě sefiroty, které nás nejvíce ovlivňují


    Dualita, jíž se jako lidské bytosti vyznačujeme, sahá hluboko do mentální části naší osobnosti a naše myšlení se proto také dělí na dvě základní funkce, dva různé styly. Dvě Sefiroty, z nichž každá je spojená s jedním z těchto stylů myšlení, kabalisté nazývají
Hod a Necach (Netzah). Hod je tou stejnou mocností, kterou pro staré Řeky představoval bůh Hermes či pro Římany Merkur, tedy posel panteonu bohů. Pokud budeme používat tohoto stylu myšlení, budeme uvažovat vědeckým, logickým a analytickým způsobem, jinými slovy, budeme praktičtí, realističtí, prozaičtí, materialističtí, ale také nejspíš všední, postrádající jakékoli větší jiskry života. To vše se nám může náramně hodit, pokud je naším hlavním polem působnosti něco co si vyžaduje analytického přístupu k věci, jako je třeba účetnictví nebo pokud na příklad provádíme vědecký výzkum. Ovšem, je-li člověk vědcem, nemusí to vždycky znamenat jen suchý, logický přístup ke každému problému. Pokud se má v tom kterém oboru dojít k nějakým zlepšením, k novým objevům či vynálezům, musí se na to jít z jiné strany a v takovém případě je potřeba mít představivost, což si vyžaduje úplně jiného způsobu myšlení.

Představivost, jíž vládne sefira Necach, je tou větší a noblesnější částí mysli; je tvořivá a dalo by se i říci, že je to něco o čem se nám může snít. To, že máme schopnost představovat si věci v naší mysli, je co nás odděluje od všeho ostatního žijícího na naší planetě, včetně království zvířat. Pokud se nacházíme v zajetí někoho či něčeho, osvobodit se nám pomůže představivost, chceme-li navrhnout něco většího a lepšího, imaginace nás k tomu nabádá a přesvědčuje o tom, že se tím máme vážně zabývat. Když píši tuto knihu, každá věta, těsně předtím než ji napíši, se mi většinou objeví na jakési vnitřní obrazovce, kterou mi moje Necah čili obrazotvornost pohotově přistrčí, kdykoliv ji potřebuji. Jindy si slova ještě nenapsané věty předem opakuji, zatímco moje představivost jim naslouchá a poví mi, zdali ta věta zní správně či nikoliv. Pokud v něco pevně věříme, pokud si to opravdu vážně přejeme, toto přání, tato naše tužba, se může vyplnit. Ovšem, může k tomu dojít jen za pomoci představivosti, tvůrčí síly, jíž vládne Necach.

Na Stromě života se sefiroty Hod a Necah nacházejí na stejné rovině, těsně nad sefirou Jesod, jíž se podrobněji budeme zabývat na jiném místě. Zde jen stačí se zmínit, že Jesod představuje astrální oblast, v níž naše myšlenky jsou hněteny do konečné podoby společnou akcí přání, aspirací, palčivou touhou, utkvělou představou či třeba i posedlostí. Pokud má člověk takové přání na mysli dostatečně dlouho, získá potom přilnavost k hmotě potřebnou k tomu, aby se mohlo manifestovat i ve fyzické formě. Je to ale vždy imaginace, věčný předvoj, herold našeho osobního vzrůstu, síla která způsobí to, že zárodek něčeho vyrazí kořínky a lístky — čímž vším z jediného titěrného žaludu vyroste obrovitý dubový strom. V mytologii starých národů byla v Řecku Necach známa jako Afrodita či v Římě jako Venuše. Tedy jako 6eny svůdné, jewjichž lásku lze získat, ovšem bez záruky toho, že zde zůstane navřdy. Řecká Afrodita zejména, se vyznačovala značnou přelétavoctí, nevěrou ke svým partnerům.

Obrazotvornost dokáže dělat kouzla, přesto ale potřebuje pomoc a spolupráci té běžné inteligence, jinak by brzy zakrněla. Také, pokud si jí nehledíme, imaginace ztrácí na síle, zaostává, přičemž z člověka, který ji zanedbal, v životě pouze vegetuje. Slabost a ochablost je této sefirotě cizí; další její jméno je „vítězství“, také se jí říká „věčnost“. V obou těchto názvech postrádáme nesmělost, polovičatost. Jde zde o věčně trvající válečné tažení proti nevědomosti, a tato kampaň se nemůže skončit jinak než vítězstvím. Je to vítězná akce proti lidské ignoranci a Necach, která ji vede se vždy nachází na kladném pólu naší existence. Neorganizovaná hmota je protipólem organizované substance. Nejvyšší formou organizovaného života na této planetě je člověk; všechny nižší formy jsou negativní v porovnání s člověkem. Schopnost organizace, i když třeba jen podvědomá, je protestem proti chaotickému stavu, je vítězstvím nad tím, co se v chaotickém stavu nachází. Rozdíl mezi lidstvem a veškerým zvířectvem je právě ve vyšší formě organizovanosti jíž člověk dosahuje, a je to jeho schopnost obrazotvornosti, která mu umožňuje svůj život a svoje záležitosti organizovat, následkem čehož je mu dáno panovat nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad dobytkem, nade vší zemí i nad veškerou havětí lezoucí po zemi.“ (Genesis 1:26) Rozum se přitom vznáší na křídlech představivosti, poháněn touhou po vědění, po kráse, po věčném dobru.

Značná část činnosti, kterou člověk dennodenně vykonává, bývá zaměřena na získávání a budování materiálního bohatství. Má to ale smysl? Jak často slyšíme o někom, kdo po celý život těžce pracoval, aby získal majetek, peníze, reality, o což všechno po jeho smrti rozhazovační dědicové dokázali přijít v krátkém čase? Takový život potom rozhodně nevypadá příliš nápaditý, spíše poněkud vratký. Co v něm ovšem chybí je představivost a schopnost vytvořit si ve vlastním životě určitou rovnováhu, což nás učí kabala.



HOD A NECACH V NÁS


Dejme tomu, že nějaký druh ptáka se má stát předmětem vědeckého bádání. Dva různé týmy vědců se o tyto ptáky zajímají nezávisle na sobě; jedni jsou ekologové, ti druzí biologové.

Ti první se vydají do terénu a nejprve si dobře prohlédnou a zaznamenají, v jakém prostředí tito ptáci žijí, čím se živí, jak se chovají během období páření, jakým způsobem si stavějí hnízda, atp. Třeba také přitom natočí dokumentární film, který se nakonec dostane do televize a my jej uvidíme a bude se nám moc líbit, protože to je krásné, protože tohle je život. Tímto vším ozbrojeni, potom se ekologové vydají za různými lidmi a organizacemi, které se budou snažit přesvědčit o tom, že tento druh ptáků potřebuje ochranu, že to a to by se nemělo stavět, aby se jejich životní prostředí nenarušilo, atp.

Biologové zpočátku budou dělat zhruba to samé, od jistého bodu ale půjdou na věc docela jinak a nebude nám to vůbec připadat moc krásné. Nějaké ty ptáky pochytají a zabijí, aby mohli podrobně zkoumat jejich anatomii. Každý pták bude potom s rozpjatými křídly připíchnut ke stolu a biologové vyzbrojení skalpely je rozřežou, vyjmou z nich jednotlivé orgány, které budou pod mikroskopem prohlížet, atd.

V tom prvním přístupu rozpoznáme vliv sefiry Necach, zatímco tomu druhému bezpochyby vládne především Hod. Ten první sice vypadá na pohled hezčí a humánnější, zatímco ten druhý krutý a bezcitný, bez kteréhokoliv z nich by ale naše vědomosti o tomto ptákovi byly ale neúplné. Dokonce i ten první tým v některých případech uvítá a použije toho, čeho se dopátrali ti druzí, když zjistili, že toho a toho prvku či chemické sloučeniny se nachází v některých orgánech ptáka mnohem víc než by tam být mělo, kterážto informace jim třeba pomůže někoho vlivného nakonec přesvědčit o tom, že to nové letiště by se v tom místě přece jen stavět nemělo...

JAKÉ JSOU NAŠE SKUTEČNÉ POTŘEBY?


Člověk nacházející se na duchovní cestě, adept či zasvěcenec, se neohlíží po světě, který si vytváří dogmata o tom či onom, nezajímá se ani příliš o politické záležitosti. Ví, že by tím většinou jen utrácel čas a nijak daleko se přitom nedostal. Má svůj vnitřní hlas, jemuž naslouchá, takže ví, že existuje absolutní mocnost, jíž může či nemusí nazývat Bohem, ví také, že je duší uvězněnou v lidském těle a že jeho hlavním úkolem je její osvobození. První krok k tomu je zbavit se toho smetí o němž si mnozí lidé myslí, že to jsou jejich potřeby, ve skutečnosti ovšem jsou to jen jejich požadavky. Od tohoto je nutné se odtáhnout, jinak se daleko na cestě nedostaneme. Problém s těmito předměty žádosti je ten, že jich člověk nikdy nemá dost, že nikdy neberou konce, že je to začarovaný kruh. Čím víc takovýchto věcí kolem sebe nashromáždíme, tím víc se nám jich hlásí; je tomu přesně tak jako s tou mytologickou hydrou s níž bojoval Hérakles, které neustále narůstaly nové a nové hlavy.

Přestože je tento mýtus dobré tři tisíce let starý, lidstvo stojí před podobným problémem i v 21.století. Jde přitom o zbytečné požadavky tvářící se jako „nutnosti,“ které neustávají vystrkovat hlavy všude kolem nás. Celý systém světové ekonomiky za to může, a když řekneme „světová ekonomika,“ to je přesně co to znamená. Poměrně donedávna bylo na světě poměrně dost relativně vyspělých zemí, včetně bývalého Československa, které tento problém neměly, spíš naopak, potýkaly se s tím zajistit svým občanům zboží a služby, které jim byly těžko dostupné či zcela mimo dosah. V dnešní době země jako Rusko, Čína či Indie se rychle dostávají tam kam donedávna stěží dohlédly a mají tudíž ten stejný problém, jehož kořenem je žádostivost, závistivost. Což je ovšem jeden z hříchů uvedených v Desateru božích přikázání.

Příklad toho, kam vede závistivost a žádostivost vidím kolem sebe dennodenně zde v Austrálii například v tom, jak kolem nás přibývá aut 4WD – s náhonem na čtyři kola. Asi tak do osmdesátých let to bývali hlavně jen farmáři nebo ti, kteří je potřebovali na časté jízdy v těžkém terénu, kteří si taková auto kupovali. Najednou ale přišla tato vozidla do módy ve městech, hlavně tam kde bydlejí střední vrstvy obyvatelstva. Manželky státních zaměstnanců či podnikatelů v nich začaly vozit děti do školy, jezdit na nákup, atp. Móda se rychle rozšířila a v tomto desetiletí existují městské čtvrti v nichž se zdají převládat 4WD, či jak se dnes říká SUV, nad ostatními auty. Mnohá z nich skoro určitě nikdy neopustila asfaltové silnice a nikdy je neopustí, dokud neskončí na vrakovišti. Toto bláznění se nezastavilo dokonce ani když ceny ropy před pár lety náhle vyletěly nahoru. Přitom tato vozidla spotřebují mnohem více paliva než běžná auta a při různých testováních se ukázalo, že jsou mnohem nebezpečnější než normální osobní auta a to nejen pro ty kdo v nich jezdí, ale i pro lidi kteří mají tu smůlu, že se s SUV zapletou do nějaké nehody. Navíc jsou dražší a náročnější na údržbu, i pneumatiky které používají jsou mnohem dražší a rychleji se ojíždějí. Jediný důvod pro to, aby si je lidé nadále kupovali, který člověka napadá, jen ten, že „Novákovic vedle nás ho taky mají...“

Kamkoli pohlédneme nacházíme ovšem uprostřed naší společnosti podobné případy nešetrnosti a extravagantnosti — věčné inzeráty, které nás nabádají abychom se zbavili perfektně fungujících elektrických spotřebičů, televizorů, rádií, ledniček, sporáků , a vyměnili je za novější, které mají fungovat lépe, což většinou není pravda. Jsme generací zákazníků supermarketů, která kupuje věci které nepotřebuje a to jen proto, že hned u vchodu je vystaveno „zlevněné“ zboží, které tam chytří aranžéři nakupili a které vždy brzy zmizí, protože „tohle prostě tady člověk nechat nemůže!“ Takže doma v kredenci nám přibudou další talíře, vidličky a nože a keramické mísy, protože se nedokážeme udržet a nakupujeme tyto zbytečnosti pouze proto, že to má být výhodná koupě.


SÍLY NEGATIVISMU


Jistěže je někdy těžké ubránit se tomu kupovat věci jen proto, že jsou zlevněné nebo proto, že na člověka zapůsobila nějaká obzvlášť chytře vedená reklamní kampaň. Zejména když se nemůžeme dost dobře vyhnout chození do supermarketů, už jen proto, abychom nakoupili věci, které opravdu potřebujeme, jako potraviny. Ovšem kupování zbytečností se lze úspěšně ubránit, stačí si říci: „POTŘEBUJI opravdu tuhle věcičku?“ Odpověď ve většině případů bude, „Ne, nepotřebuji.“ Takže se můžete sebrat a jít, protože vaše Necach za vás opět vyhrála jednu menší bitvu.

Každá ze sefirotů má také svůj negativní aspekt, který způsobuje například právě to, že kupujeme pro nás zbytečné věci. Většina z nás je schopna odhadnout kdy se něco takového děje a nemá tudíž význam se příliš o věci rozšiřovat. K tomu mě vede ještě jeden důvod. Zabýváme-li se přespříliš negativními stránkami věcí, poskytujeme jim tím sílu, jakou by jinak mít nemusely. Když něco takového přeženeme, můžeme si tím vytvořit něco jako černou díru v prostoru, která nás potom třeba i vtáhne dovnitř. Kněz, který z kazatelny káže příliš často o ďáblovi, může sice věřit tomu, že jeho farníci potřebují být varováni před pekelníkovy úskoky, přitom to ale napomáhá vznikat v náboženské obci jistému druhu atmosféry, která povzbuzuje skryté síly negativismu. Místo toho aby se modlili k bohu, návštěvníci kostela se soustředí na něco úplně jiného.

Tmářství zde bylo a jest za všech věků, člověk by ale řekl, že v dnešní době, která nám dává možnosti téměř okamžitých komunikací prakticky odkudkoliv kamkoliv i rychlého cestování z místa na místo, by se tento problém mohl odstranit, pravdou je ovšem spíš opak. Stejné technické vymoženosti nabízejí těm, kteří mají zájem jen o to, aby mohli dále šířit svoje dogmata nebo i přímo zabíjet lidi jménem svojí víry, až doposud netušené možnosti. Mobilní telefon se ku příkladu dá užít namísto časované rozbušky, přičemž ten kdo se chystá nálož odpálit to může udělat v ten pro něho nejvhodnější okamžik, zejména pokud má výhled přímo na místo teroristické akce. Po internetu se dá rozšiřovat různá propaganda určená k vymývání mozků, dají se plánovat v tomto směru různé akce a tak podobně. Jsou zde náboženští fanatikové, kteří věří jen v to, že ti kteří s nimi nesouhlasí musejí být buď převedeni na jejich víru či prostě zabiti. Jsou zde rasisté a xenofobové, že pouze jejich národ či rasa je čistá a všechny ostatní by měli být zotročeni či pobiti. Je zde „válka mezi pohlavími.“ Všude kolem se nacházejí konzervativci, kteří jsou proti všemu co hrozí rozbitím zavedeného pořádku (tak jak jej oni vnímají) a tudíž se pokoušejí zastavit jakýkoliv výzkum, který by mohl vést ke změnám. To vše a mnohé jiné, jsou síly negativismu, netečnosti, liknavosti, apatie a sebeuspokojení, vždy připravené zaútočit na člověka, který se jim příčí. Zasvěcenec by nikdy nic takového neměl přijmout; měl by se proti tomu postavit, když ne v přímé akci tedy aspoň slovem. Pokud se nás někdo snaží přimět k něčemu v co nevěříme, neměli bychom nikdy říkat „možná, snad,“ ale vždy „Ne! Tohle není správné, s tím nechci mít nic co dělat!“


SPRAVEDLNOST

Je zde ovšem spravedlnost, o jejímž dosahu se odedávna vedou složité a nekonečně dlouhé debaty. Jsou zde politické strany, které si „boj za spravedlnost“ osvojily jako svoje heslo a pokud se dostanou k moci, takovéto heslo se potom stává jen dalším nástrojem v rukách režimu, který se za ním buď kryje nebo jím zdůvodňuje svoje vlastní zločiny. Ta pravá spravedlnost, nemesis či dharma, se ovšem zkorumpovat nedá a pokud jednáme v duchu svého svědomí, stáváme se sami jejím nástrojem. Váhy, které má v ruce její představitelka vyskytující se ve formě sochy v mnohých soudních budovách světa značí, že vše co obsahují naše životy, vlastně veškerá příroda, vše musí jednou docílit naprosté rovnováhy. Porušíme-li tuto rovnováhu našimi činy, misky se pohupují nahoru a dolů, až se nakonec znovu ustálí. Milující žena si zaslouží být také milována, muž, jenž má ohledy a vážnost ke svým bližním, budí u těchto také ohledy a vážnost. Z takovéto osoby potom vyzařuje vnitřní rovnovážnost pramenící z čistoty svědomí, takže jiní lidé v tom mohou nalézt inspiraci.

Veřejností stále ještě silně podporované pojetí spravedlnosti, které nacházíme i v těch nejvyspělejších zemích, to známé Chamurabiho "oko za oko, zub za zub", nemá v koncepci vyšší spravedlnosti žádné místo. Stejná logika na níž stojí, je také zamítá. Váhy přece nepoužíváme k tomu, abychom jimi vážili dvě věci stejného řádu, vážíme vždy něco v porovnání s něčím jiným: srdce oproti peří (jak to dělali staří Egypťané ve svých symbolických obřadech), kornout cukrátek oproti kalibrovanému závaží (jak to odjakživa dělili cukráři). Kromě toho, oko vypíchnuté provinilci ve jménu zákona, nikdy nenahradí ztracené oko poškozeného, ať už k tomu došlo zločincovou vinou či nikoli. V dobách, kdy byl tento zákon zaveden, kdy po neuváženém a škodlivém činu často následovala přehnaně přísná reakce a trest, byl Chamurabiho zákoník opravdovým pokrokem, i když nebyl a nikdy nemůže být spravedlivý. Stejně nespravedlivý a zastaralý je také trest smrti. Ponecháme-li stranou vždy přítomnou možnost justičního omylu i biblické přikázání "nezabiješ bližního svého", o němž nevěřící člověk třeba nikdy ani neslyšel, pravdou zůstává, že se tím porušují základní lidská práva. Jestliže představitelé státní moci nakáží vraha popravit, stát se tímto prohlašuje za neschopný zločince napravit, po morální stránce tedy vlastně přiznává porážku. Přistupuje potom k další vraždě a to k té nejchladnější a nejvypočitatelnější jakou si lze představit, čímž se snižuje dokonce i pod úroveň té osoby, kterou k trestu smrti odsoudil. Je to pouhá mstivost, která k spravedlnosti vůbec nepřináleží. Spravedlnost by měla být vždy pozitivní, měla by reformovat, napravovat. Je smutné, že mnohé z těch největších lidských zločinů byly spáchány jménem "spravedlnosti", většinou pod rouškou ideologie, která si vyžadovala spravedlivé zákony pro masy nevědomých lidí, kteří to přijali a často se tak stali svými vlastními katy. Opravdoví zločinci se přitom světské spravedlnosti většinou vyhnou, neuniknou ale spravedlnosti vyššího řádu.

Meč v rukou Spravedlnosti je sice nástrojem zákona, má ale také hlubší mínění. S mečem v ruce si můžeme vyžadovat navrácení lidských práv, která nám byla odňata. Takovýto postoj nemusí přitom vždy být násilný, zde symbolizuje sílu vůle a neústupnost postoje. Nikdo nemá právo k tomu, odebrat jiným jejich práva, nikdo by se také neměl svých práv poslušně vzdávat. To nejdůležitější z lidských práv je právo žít, je to vzácný dar, kterého můžeme plně užívat jen tehdy, máme-li svoje vlastní mravní zásady, dokážeme-li se prosadit svou osobitostí a uchovat si své zásady, navzdory jakémukoli nátlaku, politickému, náboženskému, společenskému i jinému. Brána k iniciaci vyššího stupně je otevřena jen těm, kteří jsou připraveni si uchovávat svá práva, svou morální a duchovní nezávislost a kteří jsou schopni za to položit své životy. Od nepaměti byla nedílnou součástí iniciace ochrana lidských práv; tento boj stále ještě pokračuje, přičemž na zasvěcence tohoto světa se stále vedou útoky jménem všech možných "izmů". Jedním z hlavních úkolů je uchovávat čistý emblém spravedlnosti, nestrannou Themidu, která musí zůstat nedotknutelnou.

Dveře k vyšší iniciaci jsou otevřené jen pro ty, kteří jsou připraveni bránit svoje práva, svoji morální a duchovní nezávislost, pro ty kteří jsou připraveni při jejich ochraňování také i zemřít. Iniciace, ať již do Řeckých či Egyptských mysterií, či iniciace kabalistická, je vždy o lidských právech a o jejich protekci. Boj o ta se zdaleka neskončil

Úkolem vyšší spravedlnosti, kterou představuje sefira Geburah, je náprava chyb, které lidstvo na zemi způsobuje. Tato soudkyně jistě chápe, že chybovat je lidské a nevyhnutelné, protože žijeme pod podmínkami danými nedokonalostí hmoty, neschopni pohledu za hranice dělící ji od světů vyšších řádů, neschopni přehlédnout stín smrti, který nás děsí, ani omezující vliv její chudé příbuzné, světské spravedlnosti. Vůči zasvěcencům kabaly už tolik benevolentní není a nemůže být, ti totiž chápou projevy zákona příčin a následků, známý dnes hlavně jako karma. Karmický zákon by se dal zhruba přirovnat k úvěrovému systému. Nedokonalému člověku je nabídnut dosti veliký, ale přesto omezený úvěr. Zpočátku, nejsa si příliš vědom možných následků, člověk začne utrácet a v utrácení pokračuje i tehdy, kdy se začnou hromadit žádosti o splátky. Teprve po dlouhé době si začne uvědomovat, že takovýto přístup k věci se musí jednou skončit úpadkem. Jsou lidé, kteří se rodí s těžkými břemeny, na příklad s tělesnými nedostatky, které navíc potkávají mnohé ztráty a neštěstí a kteří se dokáží přes to vše nějak přenášet. Vědí snad instinktivně, že čas k tomu, aby podstatně snížili svoje nahromaděné dluhy, nastal právě v tomto životě? Mohou si být jisti jedním: vyšší spravedlnost se postará o to, že jim nikdy nebude na záda naloženo víc, než kolik toho jsou schopni unést.

Meč v ruce a obvaz na očích sochy světské spravedlnosti jsou již značně otřelé předměty, měly by vlastně být určené k likvidaci, stejně jako staré a prošlapané cesty minulosti. Naproti tomu, váhy představují budoucnost, cestu k znovu nastolené rovnováze; tam by měla naše sebevýchova směřovat. Nicméně, výuka se neskončí, dokud se nenaučíme jednat, a to soustředěně a vyrovnaně. Vědomí toho, že se nevyhneme chybám, za které budeme muset v budoucnu platit, by nás od činů nemělo zdržovat, protože pouze tím, že jednáme, jsme schopni se dopátrat té jedné, jediné pravdy.


IMAGINACE VERSUS IGNORANCE


Hod sám o sobě ignoranci podporuje, představivost Necach mu ale poskytuje křídla, na nichž se může přes úskalí nevědomosti přenést. Lidé a těch je nemálo, kteří jsou příliš silně ovládáni sefirou Hod, která v nich dokáže vyvolat a udržovat druh myšlení a podle toho i jednání, které je suché a postrádá představivost. Ti potom trvají na tom, aby se všechno vždy dělalo přesně podle pravidel. Nejenže dokáží být překážkami jakéhokoliv rozvoji; jsou schopni poslat ty, kteří s nimi nesouhlasí třeba i do vězení, pokud je to v jejich moci (a bohužel to v jejich moci také často bývá) nebo v krajních případech i na šibenici.

Není tomu tak dávno, jen o něco více než polovička století, kdy se takovéto věci děly v bývalém Sovětském Svazu a v jeho satelitních zemích docela běžně. V roce 1950 mi bylo sedm let a bydleli jsme ve vile na pražské Hanspaulce. Po smrti mého otce, který ji v lepších časech míval pronajatou celou, byla vila rozdělena na několik bytů. V jednom z nich bydlel mladý manželský pár. Zatímco manželka byla doma s malým dítětem, manžel byl zaměstnán na kanadské ambasádě jako tlumočník a překladatel. Jednoho dne zmizel a když jsem se vyptával matky na to co se asi mohlo stát, odpovídala mi vyhýbavě. Nakonec z ní přece jen vyšlo, že byl zatčen a že má mít soud. Ten potom rozhodl, že pro „velezradu“ má jít na doživotí do vězení, přičemž unikl oprátce jen o příslovečný vlásek; původní rozsudek takto zněl, byl mu ale později pozměněn. Díky internetu jsem se teprve nedávno dozvěděl o jeho dalších osudech. Ve vězení zůstal asi po dvanáct let, načež byl v šedesátých letech omilostněn. Po nějaký čas pracoval znovu jako překladatel, většinou anonymně (přeložil mj. také Croninovy Příhody z černého kufříku) a na krátký čas v roce 1968 dokonce jako redaktor Československého rozhlasu, aby nakonec až do důchodu pracoval jako topič. Zemřel v roce 2005 jako 83-letý. Měl ovšem štěstí, že se nakonec dožil takového požehnaného věku; ti kteří pracovali v padesátých letech v uranových dolech většinou tak dlouho nežili, pokud neměli opravdu tuhý kořínek.

Když Stalin nařídil ve třicátých letech aby se začaly konat procesy se „zrádci vlasti,“ bylo to přísně nakalkulované k tomu, aby se mezi obyvatelstvem šířila hrůza a strana si tak mohla upevnit svoji pozici. Po válce došlo k další vlně procesů a to jak v Rusku tak i v zemích jíž bylo tehdejší Československo. Někteří z odsouzených byli z řad samotného režimu a jeho přisluhovačů a měli tu smůlu, že na ně někdo z blízkého okolí, kdo se třeba ucházel o jejich místo, podal hlášku, atp. Jiní měli prostě smůlu nebo se nacházeli v místech, kde by se něco takového bylo očekávalo, což byl případ našeho překladatele. Dnes nám to připadá skoro nemožné a ti, kteří to nezažili mohou docela dobře pochybovat o tom, že k tomu vůbec kdy došlo (což se také děje v případech pochybovačů o holocaustu). Jak je tedy možné, že takováto zvěrstva mohla být napáchána?

Lidé, kteří žijí v dobách sociálních otřesů (na příklad, situace v revoluční Francii kolem roku 1790 musela být hodně podobná té ve stalinském Rusku), i když mohou být velice inteligentní, si z části dokáží věci racionalizovat. Přes to, co by jim jinak mohlo připadat morálně nepřípustné, se tímto dokáží přenést a jednají potom jinak než jak by normálně jednali. K tomu se často přidává prostý instinkt sebezáchovy a protekce těch, kteří na nich jsou závislí — musí přece živit svoji rodinu. Podobně se to také projeví na straně obětí stíhání, které často „přiznají vinu“ v naději, že jejich rodinní příslušníci nebudou zbytečně trpět, která je ovšem většinou marná.

Podíváme-li se na to s kabalistického hlediska, vidíme hned, že dominantní je zde negativní aspekt sefiry Hod. Hod, pokud je náhle odvázaný od řetězu, bývá schopen prakticky čehokoliv. K tomu se ještě může přidat další sefira Geburah, která se nachází přímo nad ní. Hod neboli Sláva — v tomto případě sláva za každou cenu a to i takovou při níž se zakrvácejí ruce — se přitom přiživuje na negativním aspektu Geburah, jejíž název rovněž značí „přísnost.“ To vše umožní, že se mohou vydat rozsudky nad politickými rivaly či nad prostě zcela nevinnými okolostojícími, a to jménem „společného cíle“ či nějaké jiné otřepané fráze. Po celý čas, Necach na opačné straně stromu se nijak nezúčastnila, což ovšem nemůže trvat příliš dlouho, protože Strom života, jako konečně každý jiný strom, chce růst rovně, nemá rád když je něco v nerovnováze. Takže Necach — Vítězství se v jistém bodě začne také pomalu ale jistě prosazovat.

Jakmile Necach vstoupí do hry, lidé kteří se nacházejí v pozicích kde mohou činit rozhodnutí, se postupně začnou dostávat pod její vliv a chtě-nechtě začnou přehodnocovat. Představivost se podívá na základní fakta a to i v případech opravdových zločinců a nejen těch kteří za ně byli prohlášeni z politických důvodů, a případnou krutost a nelítostnost původního rozhodnutí ukáže ve světle soucitu a milosrdenství, což jsou aspekty sefiry Chesed. Jinými slovy, předloží případ vyšší instanci, neboť Chesed se nachází přímo nad ní. Potom už bývá jen otázkou času kdy je politický vězeň osvobozen, pokud ovšem není již pozdě. Kdy může být pozdě a kdy ne ovšem závisí i na jiných faktorech a to tak, aby to vše zapadalo do karmického zákona.

Lidé, které přespříliš ovládá sefira Hod vám skoro vždycky budou opakovat, že „jedna a jedna jsou dvě,“ či že „tomu uvěřím jen až to na vlastní zrak uvidím.“ Takže pro ně ničeho nikdy nemůže být dvě a půl, a stejně tak nevezmou nikdy na vědomí to, co by se třeba mohlo nacházet hned za nejbližším rohem, připravené jen na ně skočit a kousnout. Před několika lety, ještě v dobách kdy internet byl dost v začátcích, jsem se ocitnul uprostřed polemiky s několika českými vědci a intelektuály. Šlo o homeopatii. Homeopatika užívám při různých příležitostech už moc let a mám jakési základní vědomosti o tom jaký mají účinek, i když o tom proč vlastně fungují toho moc nevím. Což ostatně přizná i každý poctivý homeopat, který ovšem o tom přesto může mít nějaké teorie. Na první pohled je ale jasné, že v případě homeopatie jde hlavně o to, že „duch se nachází nad hmotou“. Homeopatický přípravek (potence, jak tomu říkají čeští homeopati) prostě nemůže být srovnáván s konvenčními léky, jejichž molekuly chemicky přímo ovlivňují molekuly nacházející se v těle pacientově. Homeopatický lék se připravuje tak, že se původní látka ředí, většinou v poměru 1:100, a to mnohokrát za sebou. Jinými slovy jedna setina původního roztoku obsahujícího látku extrahovanou třeba z nějaké byliny, léčivé ale někdy i jedovaté, se znovu rozředí a další setina která tímto vznikla se znovu ředí, atd. Toto se opakuje mnohokrát, často i tisíckrát a více (v těch případech dnes už většinou strojově). Zhruba po třináctém takovémto ředění je už statisticky nepravděpodobné, že by roztok v sobě obsahoval jedinou molekulu původní látky. Takže když si vezmu třeba Lachesis 30C, což znamená že když si pod jazyk dám několik kapek (nebo granulí) tohoto léku, beru si něco co vzešlo z jedu chřestýše zvaného bushmaster, který se vyskytuje v Jižní Americe a který je jedním z nejjedovatějších hadů na světě. Ovšem, to 30C znamená, že jed byl ředěn výše popsaným způsobem třicetkrát, takže se spíš neotrávím. Třicetinásobné ředění je přitom poměrně poměrně nízké. Protože Lachesis je můj tzv. konstituční lék (tj. lék působící na můj celkový fyzický i psychický stav), užil jsem už i Lachesis 1M, což značí ředění tisícinásobné.

O tom, že homeopatické léky fungují, mám dostatek důkazů a to jak na sobě samém tak na několika jiných lidech jimž jsem určité léky při své amatérské homeopatické činnosti doporučil. Podle materialisticky založeného skeptika ovšem fungovat nemohou, nebo v nejlepším případě jen jako tzv. placebo — homeopatie prostě nezapadá do jejich karteziánského pojetí vědy. Moji oponenti, kteří byli skoro všichni produkty období vlády dialektického materialismu, prostě odmítli vůbec vzít v úvahu to, že by něco co se nedá dost dobře vidět, změřit, zaškatulkovat, atp., mohlo mít nějaký účinek. Že by to mohla být ta nemateriální část člověka-pacienta na niž se takto působí, je nenapadne, protože o ničem takovém nevědí a vědět nechtějí. Byli mezi nimi velice známí vědci, bohužel žádní fyzikové. Ti by se po některých z kroků, které učinilo toto odvětví vědy v moderní době, možná už tolik nesmáli, jak ostatně ještě uvidíme. Nabízí se nám totiž vysvětlení, které by ale v současnosti zajímalo spíše jen vědce z určitých oborů, hlavně kvantové fyziky. Je totiž dost dobře možné, spíš pravděpodobné, že oponenty homeopatie tolik pohrdaný lék, pokud je ovšem homeopatem správně vybrán, což závisí na celé řadě fyzických i psychologických symptomů, si po všem tom ředění uchovává jakýsi vibrační kmitočet, který ladí s pacientovou osobností, tj. lék i pacient se nacházejí na stejné či podobné vlnové délce. Když homeopatický lék zabere, obvykle je to nejprve patrné na zlepšeném psychologickém stavu pacienta, což se později projeví i zlepšením po fyzické stránce.

Představivost jíž vládne Necach dosáhne vítězství, když dokáže překonat neohebnost lidí, které trochu příliš ovládla sefira Hod. Dokud tito mají hlavní slovo, nedá se očekávat žádná větší progrese. Pokud by například k nim přišel zaměstnanec společnosti kterou vedou a předložil jim návrh k tomu jak zlepšit výkonnost, kvality vyráběného zboží, či něco podobného, pravděpodobně by mu řekli: „takhle se to u nás dělá už od dob našich předchůdců, milý pane, a takhle se to bude dělat i nadále.“ Teprve když takového krátkozrakého šéfa nahradí někdo s větší představivostí, může se Necach konečně prosadit. Často ale se také zúčastní už při plánování toho, jak se takovéhoto myiopického člověka co nejrychleji zbavit.



 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena









Start of StatCounter Code for Default Guide