STVOŘENÍ V GENESIS 2


 


Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 

William Blake: Hospodin Bůh vytváří člověka
William Blake: Hospodin Bůh vytváří člověka

STVOŘENÍ ČLOVĚKA V GENESIS 2

V knize Genesis se ve druhé kapitole objevuje poněkud jiná verze toho, jak došlo ke stvoření člověka, než nacházíme na samém počátku Bible. Touto verzí se nyní budeme trochu podrobněji zabývat.


Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí. (Genesis 2:7)


Takto je ve druhé kapitole Genesis popsáno stvoření člověka. Hebrejsky to zní první část verše takto: Va Jetser (Jod He Vav He) Elohim Et Ha Adam a vypadá takto:


 

Čtyři písmena (druhá skupina zprava) Jod, He, Vav, He, nepřepisuji, protože podle kabalistické tradice se vyslovit či psát nedají a ani nesmějí. Podle hebrejské rabínské tradice znal správnou výslovnost těchto písmen představujících absolutní moc pouze nejvyšší kněz, který je pronášel jen během jistých rituálů (prý pouze jednou ročně), když se nacházel sám ve vnitřní svatyni. To bylo ještě v době, kdy chrám zde byl jen v podobě přenosného tabernaklu, později ale znalost správné výslovnosti upadla v zapomenutí. Podobnou tradici nacházíme i jinde, na příklad u svobodných zednářů, podle nichž se posvátné slovo, které znal jen hlavní architekt Šalamounova chrámu, ztratilo po jeho náhlé smrti a od té doby je nahrazováno jiným slovem. Slovo Je-ho-va, které tolik často slyšíme a které se dokonce prominentně nachází v názvu jedné ze známých náboženských sekt, jejíž členové se čas od času nezváni objevují u vašich dveří, je z tohoto hlediska rouháním, svatokrádeží. Z piety je takto i já proto rozděluji na písmena či aspoň na slabiky. Druhé a třetí slovo (Jod-He-Vav-He Elohim) se v Bibli Kralické i v Bibli 21 překládají jako Hospodin Bůh, což je ovšem také sporné. Víme přece již, že slovo Elohim je ve skutečnosti plurálem, čímž se otvírá celá řada jiných možností. Snad by bylo lépe překládat tento výraz jako Hospodin, prostřednictvím svých zástupců. Takto se zásadně objevuje jen v raných částech Bible, přičemž o něco později, od knihy Exodus, již zde máme jen jedno slovo JHVH neboli prostě Hospodin.


Tolik ke druhé a třetí skupině písmen v tomto klíčovém verši. Už první skupina Va Jetzer ale také představuje záhadu. V tomto případě je slovo psáno se dvěma písmeny Jod — druhé a třetí písmeno zprava. To je velice zvláštní, protože není sebemenší důvod k tomu mít v tomto slově dvě písmena Jod. Jak tomu často ve Starém zákoně bývá, něco se zde zdůrazňuje, k něčemu se tím má upoutat čtenářova pozornost. To „něco“ v tomto případě nejspíš má být abychom si uvědomili, že když Bůh stvořil člověka, stvořil jej jako bytost duálního charakteru — bytost smrtelnou i nesmrtelnou, s inklinací činit jak dobro tak i zlo. Úkolem člověka je se v tomto rovněž duálním světě, kde vše má svůj kladný a záporný pól, orientovat a svůj vztah k němu i k jiným bytostem, které mají před sebou stejný úkol, si vyřešit. Lidé, kteří se zabývají kabalou, vždy pevně věřili v to, že člověk je nesmrtelný. V průběhu zasvěcovacích rituálů spolků, které mají své kořeny v kabalistické tradici, v okamžiku kdy kandidát má vstoupit do do chrámu, padne obvykle otázka v té či oné formě:

Kdo sem přichází?“
     Správná odpověď potom zní (opět pouze přibližně):

    „
Člověk smrtelný, který hledá nesmrtelnost!“

Dvě písmena Jod ve slově Va Jetser mohou tedy znamenat jen jednu věc — že Bůh stvořil člověka smrtelného i nesmrtelného. Na mnoha místech se toto v Bibli potom opakuje a potvrzuje, když se například praví, že Bůh stvořil člověka ke své vlastní podobě, či že Bůh „do jeho chřípí vdechl dech života.“ To znamená, že tělu vytvořenému z hlíny země se dostalo duše, životnosti (nešámah); když ovšem je po smrti člověka opuštěno, božská část nešámah nadále existuje. Vědomí tohoto nám pomáhá přenést se přes strach ze smrti (i když zcela ne přes jisté obavy), dává nám to sebedůvěru, víru a naději, což vše společně pomáhá z nás učinit lepšího člověka.

Bohužel, jsou zde mnozí lidé, kteří víru a naději nemají, protože jsou přesvědčeni o tom, že kromě jejich hmotného těla, kromě maličkých radostí jichž jim je dopřáváno, kromě toho, že se občas naplní některé z jejich tužeb, nic jiného neexistuje. Přitom jsou mezi nimi často i lidé, kteří od malička byli vedeni k tomu chodit do kostela a kteří o sobě dokonce tvrdí, že jsou nábožensky založení. Naopak jiní do kostela nikdy nepřijdou a přesto lze o nich říci, že jsou opravdovými věřícími. Člověk, který se chce vážně zabývat kabalou, musí mít v sobě zabudovánu víru v existenci Nejvyšší bytosti a v nesmrtelnost vlastní duše. Pokud hodláte vstoupit do některé ze společností, které jsou založeny na kabale a na jejím učení (na př. zednáři, rozenkruciáni, martinisté, atp.), musíte se připravit na to, že první otázkou, které se vám s největší pravděpodobností dostane, bude: „Věříte v existenci Boha?" Snad vám také přitom bude vysvětleno, že nijak zvlášť nezáleží na tom jak tuto bytost, tvůrce, duchovního vůdce, prvotní energii, všudypřítomnou inteligenci, atp., nazvete. Pokud odpovíte, že v něco takového věříte, je dosti možné, že žádné jiné otázky už nedostanete, protože toto je vlastně jediná podmínka k přijetí. Naopak, člověk bez víry se k tomuto druhu práce nehodí — nemá k tomu patřičné zázemí, mohli bychom říci, že nikde se na něm nenachází ten „háček“ na nějž by se dal zachytit rybářský vlasec.

To vše nás napadá, když přemýšlíme o tom, proč se v původním textu Starého zákona objevuje celkem jasná pravopisná chyba, zdánlivě bezdůvodné zdvojení písmene Jod. Je to ovšem úmyslné a má nám to poukázat na dualitu člověka, jeho smrtelnost i nesmrtelnost, náležitost k zemi tak jako i k nebesům, dobrotu i zlo, které se něm potenciálně nacházejí... Hebrejsky se tato dvojí dispozice nazývá Jetsarim, což je slovo příbuzné Va Jetser neboli formace, utváření — z toho vyplývá, že dispozice je rovněž příbuzná utváření (lidského charakteru). Jetzer Arah přitom značí sklon ke zlu, zatímco Jetzer Atov je sklon k dobrotě. To vše vnímáme, když se podíváme na zdvojené písmeno Jod ve slově Va Jetzer.



EXODUS 1:15-21



Egyptský král tehdy řekl hebrejským porodním bábám (z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Pua):

Až budete Hebrejkám pomáhat při porodu, dávejte pozor, jakého jsou pohlaví: když to bude syn, zabijte ho, když to bude dcera, nechte     ji žít.“

Ty porodní báby se ale bály Boha, a tak nejednaly, jak jim řekl egyptský král, a nechávaly chlapce naživu.

Egyptský král si ty porodní báby dal předvolat. „Co to provádíte?“ láteřil. „Necháváte chlapce naživu!“

Porodní báby faraonovi odpověděly: „Hebrejky nejsou jako egyptské ženy – kypí životem! Než k nim porodní bába dorazí, už mají po          porodu.“

Bůh pak ty porodní báby odměnil a lid se množil a velmi se rozmáhal.

A že se ty porodní báby bály Boha, dal jim rodiny.

 (Dole)   Pieter de Grebber: Král David v modlitbách

Pieter de Grebber:King David Praying
    Člověk je stvořen jak pro tento svět tak i pro ten svět, který jej následuje. Zabudovány jsou v něm páry protikladů, jako smrtelnost - nesmrtelnost, pozemskost - nadzemskost, dobrota - zlo, atp., což z něho také činí jakýsi druh bojiště. Podle Bible, Bůh odměnil porodní báby, které se vzepřely rozkazu faraónovu, podle něhož měly zabíjet nově narozené děti mužského pohlaví a riskovaly takto i svoje vlastní životy. V novém české překladu se píše: “Bůh pak ty porodní báby odměnil“, není právě nejšťastnější volba slov; v Bibli Kralické je to přesnější, i když věta
I učinil dobře Bůh těm babám” zní poněkud neohrabaně. Nicméně, v hebrejském originále stojí Va Jetev, což skutečně doslova znamená „učinil dobře“. A znovu, písmeno JOD je v tomto slově zdvojené, i když to není zapotřebí. Proč je tomu tak? Také v příštím verši nám moderní překladatel význam pokroutil, když píše: „A že se ty porodní báby bály Boha, dal jim rodiny.V Bibli Kralické se přitom píše „vzdělal jim domy“. Opětně lepší volba slov, protože se tímto dává najevo, že se jim od Boha dostalo jisté urozenosti, určitého rodokmenu. Zdvojené písmeno Jod se tam nachází jakoby na dotvrzení. Král David, stejně jako Aáron, první nejvyšší kněz Židů, oba pocházeli rodem od židovských porodních bab z doby egyptského exilu. Podle tradice, ještě větší odměny tyto ženy očekávaly na onom světě.

Lidé si většinou nedokážou uspokojivě vysvětlit jak se to vlastně vlastně má s boží prozřetelností. Typicky se ptají: jak je to možné, že ten a ten člověk, veskrze zlý, může mít takový úspěch, že má peníze, reality, krásné ženy, významné styky, rychlá auta, všechno na světě možné, i když si nic takového nezaslouží za všechno to zlo co natropil? Přitom tamhle ten člověk, dobrák od kosti, nemá kapinku štěstí! Neměl on by si zasloužit to stejné, ještě víc? Je vůbec nějaký Bůh?

Pokud se na to podíváme z jiné strany, vědomi si toho, že život na zemi není jen to jediné co tu je, všechno vypadá dost jinak. Především, žádný z nás není svatý a tudíž nějaké ty nedobré skutky nasbírá i ten nejhodnější člověk. Platí ovšem i naopak — i ten největší zločinec občas udělá něco, za co si může připsat nějaký ten kredit, i když to je třeba jen „z daňových důvodů“. Každý z nich může tedy očekávat nějakou odměnu a také nějaký trest. Karmické zákony jsou ovšem mnohem složitější, pro větší názornost ale vše silně zjednodušuji. Veliké odměny pro dobrého člověka by se pochopitelně do života na zemi nevešly, zejména když jeho dobré skutky jej stojí spoustu času a námahy. Takže je celkem logické, že musejí pro tuto duši přijít až v té příští existenci. Za menší prohřešky si přitom může trest odpykat ještě na zemi. V případě našeho zločince je tomu naopak. Pokud jako dítě moc nezlobil maminku, může se své odměny dočkat ještě během pozemského života, dříve než se bude smažit v ohni pekelném.

Pokud jde o negativní síly, „zlé mocnosti“, je nutné mít neustále na zřeteli, že i ty pocházejí od Stvořitele. Za určitých okolností mohou proto působit destruktivně, pokud kladou odpor pozitivním silám. Nejsou ale přitom zcela nezávislé. Jejich moc vychází z nižších oblastí, zejména potom z tzv. klifotu, odvrácené strany Stromu života, o němž si toho později povíme více. Jako taková, má omezení. Nemohou na příklad zničit svět, aniž by k tomu dostaly povolení shora. Nejvíce ale naši perspektivu, pokud jde o zlo a dobro, narušuje naše notorická neschopnost rozpoznávat hodnoty, zmatený pojem o tom, co vlastně představuje naše „potřeby“ a co jsou naše „požadavky“. Příliš veliké bohatství v rukách jednoho člověka na příklad nemusí být to, jak se to jeví našim očím; může to právě tak být trest. Schraňování majetku nepřináší obvykle příliš mnoho štěstí a spokojenosti; čím více ho člověk nashromáždí tím více mívá také starostí, už jen s jeho udržováním. Sebemenší krize, pokles ekonomie, zvýšení či snížení cen nafty, válka v některé části světa, útok teroristů, snížení či zvýšení bankovních úroků, cen realit, atp., to vše přináší bohatému člověku jen bolesti hlavy a noci beze spánku.


    Existuje mnoho pověstí o zakopaných pokladech a o tom jak duch nějakého člověka takový poklad žárlivě střeží. Mnohé z nich se mohou zakládat na pravdě. Někteří lidé se opravdu nedokáží odpoutat od svého pozemského majetku a to dokonce ani po smrti. Potom se skutečně může stát, že takový duch se potuluje v blízkosti nějakého místa s nímž byl na zemi spojen, samozřejmě že v jiné dimenzi a že něco takového může potrvat i celá staletí. Jak dalece se v takovýchto případech jedná o skutečnou duši dávno zemřelého, je dosti sporné. Spíše jde o jakýsi přízrak, něco jako video, z něhož mohou senzitivní lidé něco za jistých okolností zahlédnout. V žádném případě není dobré pro člověka lpět příliš na majetku a vůbec na hmotné existenci.

Iniciační rituály, které podstupují lidé vstupující do spolků jejichž filozofie je založena na kabale či jí příbuzných systémech, jsou většinou od samého počátku jakousi imitací, často i dramatickým popisem hraničícím s divadelním představením, založeném na stavu v jakém se duše člověka nachází těsně po smrti. Lidé vždy měli o tom jakési představy, napájené navíc pověstmi, pohádkami a uměleckými díly, zejména literárními, jakými jsou například Danteho Božská komedie či Bunyanova Cesta poutníka.

Když hovořím o „onom světě, co tím tedy míním? Přijmeme-li to, že je duše nesmrtelná a že aspoň část z nás přežívá po smrti a udržuje si jistý stupeň vědomí, potom jsou zde jen dvě možnosti. Duše se buď musí vrátit zpět, aby dokončila sérii existencí na této pláni hmoty, nebo se dostane do takové situace, kdy si zde nasbírala dostatek pozitiv a může se tudíž odpoutat a posunout se o stupínek výše. Snad potom může začít další, vyšší cyklus existencí. Proslulý Jakubův žebřík, vize, kterou měl biblický patriarcha (Genesis 28:12), v níž spatřil žebřík vedoucí až do nebe s anděli vystupujícími i sestupujícími, je a zůstane jedním z nejsilnějších inspiračních zážitků, které nám tato kniha nabízí.

Jakubův žebřík: Neznámý mistr francouzské školy



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena



Start of StatCounter Code for Default Guide