Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 



Voyen Koreis

Administrátor těchto stránek:
Voyen Koreis


Napište mi zde




AUTOROVY
ČESKÉ STRÁNKY

 Můj bíbr - autobiografie 

AUTHOR'S
ENGLISH PAGES







KABALA





 



\

KABALA





 




ALEF, MEM, ŠIN

Tři mateřská písmena

V této poslední kapitole se podíváme trochu podrobněji na tři tzv. mateřská písmena, Alef, Mem a Šin. Začneme od Alef, potom se podíváme na Šin. Na konec si necháme Mem, kteréžto písmeno se nachází uprostřed a to nejen těchto dvou, ale i uprostřed celé hebrejské abecedy. S hlediska naší existence v tomto hmotném světě je ale Mem nejdůležitější a ve svých metafyzických vlastnostech snad i nejpochopitelnější.


PÍSMENO ALEF



Jako první z těchto tří i jako první ze všech písmen abecedy, Alef je vůdcem a pánem všech písmen. Je hlavním činitelem v kombinacích a konstelacích písmen, která jsou základními prvky celého procesu Stvoření. Kabalisté prohlašují, že veškerá naše existence se  zakládá na duchovních formách, představovaných písmeny, která jsou božského původu.

Alef je znakem jedinečnosti Boží.

Alef je znakem svrchovanosti Boží.

Alef je znakem nekonečnosti Boží.

Číselná hodnota tohoto písmene je jedna; představuje tudíž to jediné, nám neviditelné, nepostižitelné. To znamená také absolutní monoteismus, z něhož by měl vycházet jakýkoliv náboženský směr. Ty se mohou lišit v podrobnostech, zejména podle toho ve které části světa a za jakých kulturních a společenských podmínek se vytvářely, avšak základem je nekonečný, neměnitelný, vše naplňující, vším prostupující, jediný Stvořitel, který je absolutně jedinečný a s ničím nesrovnatelný. Všechny jeho atitudy, atributy a způsoby projevu vycházejí z jediné cílevědomé existence, která se nachází zcela mimo naše chápání. Četné a různorodé způsoby jeho manifestace jsou jako miriáda rozličných barev, které (pro naše snadnější chápání) si můžeme přestavit jakoby vycházely spektra, do něhož vešel jediný paprsek světla.

Graficky znázorněno, Alef je jako dvě písmena Jod obklopující písmeno Vav (zde ovšem musíme trochu zapojit svoji fantasii):






Vav v tomto případě představuje spojnici mezi „světem nahoře a světem dole“, jak to vidí hermetik či kabalista. Numerologicky nám to také samozřejmě vychází: Jod = 10, Vav = 6, celkově tedy 26, což je také konečná hodnota Tetragrammatonu JHVH.

Pamatujme si to, že:

Písmenem Alef se začíná celý proces Stvoření, zatímco klíčem k němu je písmeno Jod.

Písmeno Alef má i jiné významy. Stále ještě viděno jako dva Jody a Vav, je jako dva výše zmíněné světy hermetiků s člověkem, jako Vav, stojícím mezi nimi, tvořícím jakéhosi zprostředkovatele. Prvního dne Stvoření (pod tím ovšem rozumíme v první fázi stvoření, která mohla trvat milióny let):

Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. (Genesis 1:2)

Druhého dne potom:

Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod obloha, aby oddělovala vody od vod!“ Bůh učinil oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou – a stalo se. (Genesis 1:6,7)

Jak vidíme, na počátku této fáze zde ještě není žádný rozdíl mezi oběma vodami, vodou pod oblohou a vodou nad oblohou. Opět nevíme jak dlouho mohl tento stav trvat, možná zlomek vteřiny nebo také třeba několik miliard let. O tom mystickém oddělení vod si ale ještě povíme později, když se budeme zabývat písmenem Mem.



Gustave Doré: Stvoření světla

Gustave Doré: Stvoření světla


 ŠIN


Šin má numerickou hodnotu 300. Toto písmeno představuje Boží moc. Dvě jména, obě se začínající tímto písmenem, představují tuto Boží moc.

Prvním je Šadaj, Šin, Dalet, Jod:



což značí vše-dostačující, dokončené, bezbřehé. Tedy Všemohoucí.

Druhým jménem Božím je Šalom, kteréžto slovo bývá často slyšet v leckteré židovské komunitě, jako běžný pozdrav či přání. Značí pokoj, mír, také dokončení, naplnění. Píše se s písmeny Šin, Lamed, Vav, Mem-finální, takto:

To co kolem sebe vidíme, veškeré předměty jichž se dotýkáme, vše má svoje vlastnosti, svoje charakteristické rysy. V českém překladu se v Bibli Kralické píše v Genesis 1, verších 11 a 12:

Potom řekl Bůh: Zploď země trávu a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak.

Nebo země vydala trávu, a bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.

Nový překlad, z kterého zde jinak nejčastěji cituji, není podle mého názoru právě v tomto místě příliš dobr;ý; proto jsem se raději uchýlil ke staré dobré Kralické bibli. Klíčovými slovy jsou ta, která v tomto citátu zvýrazňuji, „podle pokolení svého“. Pro nás především znamenají, že nemáme přílišnou volnost když chceme něco na přírodním pořádku měnit. Mnozí vědci možná s tímto souhlasit nebudou, ovšem s tím, co by se mohlo stát kdybychom se příliš pletli Stvořiteli do řemesla, žádné větší zkušenosti naše civilizace nemá. Možná, že je měla nějaká předchozí, která už dávno není a o jejíž existenci nemáme dnes už ani potuchy; na to jsou v Bibli i jinde občasné narážky. Různé morové rány, o nichž víme, že lidstvo v minulosti zasáhly, nemusely přijít jen tak pro nic za nic — to bychom si měli vždy uvědomovat. Vše na této rovině existence má svůj limit, veškeré síly, které světem vládnou, jsou do jisté míry omezené; pamatujme na Cimcum! Jedno z výše uvedených jmen Božích, ŠADAJ, to také jasně zdůrazňuje — druhá jeho slabika daj znamená „dost“ či „konec“. Se Šadaj se Stvořitelova práce na zemi a na nebi zastavila. Kdyby to počáteční „šššššššš“ mělo jako syčení ohně pokračovat do nekonečna, vše-stravující oheň by zkonzumoval všechno a my bychom zde vůbec nebyli.

Zatímco slovo ŠADAJ je pevným, ustáleným zákonem, podle něhož není radno věci měnit, ŠALOM představuje mír, dokonalost. Je naším úkolem této dokonalosti dosáhnout nebo se o to se musíme aspoň  v životě pokoušet, což znamená, že musíme uvést v soulad ty prvky nacházející se v přírodě, které se ve stavu harmonie nenacházejí. Takže jistou volnost přece jen máme! Tradičním symbolem pouta nacházejícího se mezi Stvořitelem a veškerým tvorstvem, je duha. Ta vychází z jediného zdroje světla, dělí se ale nejprve na tři primární barvy červenou, žlutou a modrou, které se potom dělí na na další barvy. Podle smlouvy, kterou Bůh uzavřel po Biblické potopě světa s Noem, nezničí nikdy celou lidskou rasu. Duha na obloze podle tradice nám potvrzuje platnost tohoto závazku.

Často se vyskytující otázka zní: může člověk sám způsobit zkázu světa? O atomových zbraních a jejich ničivých schopnostech, také o tzv mírovém využití atomové energie, se vedou debaty už po více než půl století. V poslední době zejména,se lidstvo (či neměli bychom spíše říci ta vyspělejší část lidské společnosti?) obává možných následků znečišťování ovzduší, které je způsobováno spalováním fosilních paliv a které podle mnohých má přivodit globální oteplování s dalšími nedozírnými následky... O čistotu prostředí bychom vždy dbát měli a určitě nám bude jen prospěšné, když si atmosféru zamořit odpadovými plyny nenecháme. Zkáza celého světa, úplné vymření lidské rasy, nám ale myslím nehrozí. Něčeho takového je schopen jen Stvořitel a ten přece uzavřel smlouvu s Noem, že nic takového neudělá. Ostatně, když se nad tím trochu hlouběji zamyslíme, uvědomíme si, že člověk po celou dobu své existence většinou nedělal skoro nic jiného, než že pokoušel zlikvidovat co největší počet svých bližních. Přes všechny ty války, přes veškerá masová vraždění o nichž nás dějiny učí, se mu ale nikdy nepodařilo se ani přiblížit k tomu aby se lidská populace nějak podstatně zmenšila. Snad jen krátkodobě a jen na určitých místech. Tohle může znít necitelně, vypadá to ale spíš na to, že války mívají následky, které se podobají provádění oklešťování a cíleného kácení lesních stromů; výsledkem je spíše regenerace. Pokud jde o znečišťování ovzduší — kdyby to mělo mít za následek masové vymírání obyvatelstva, snížila by se tímto populace a s tím by se snížilo i znečišťování.

Pamatujme si, že Bůh neřekl Noemu: Nevyhubím vás. Řekl jen nevyhubím vás všechny...

Písmeno Šin má tři plaménky, i když podle židovské tradice jsou ty plaménky ve skutečnosti čtyři; jzde se edná o jedno z největších tajemství celé kabaly, které nelze popsat slovy. Mohu pouze říci, že se vztahuje k tomu jak si Bůh vede ve stvořitelském procesu a že je nemožné pro omezené lidské mozky toto tajemství pochopit.


     MEM

Tři mateřská písmena, jak již víme, představují tři živly — vzduch (Alef), oheň (Šin) a vodu. Písmeno Mem je tedy celé o vodě. Voda teče, likvidita je její základní vlastnost; voda takto pro nás představuje tekutý stav. Čtvrtým živlem filozofů antické doby byla země, tedy stav pevný; ten je ale výsledkem toho všeho co předcházelo a tudíž mezi mateřskými písmeny zástupce nemá. Stav pevný a stav tekutý se od sebe liší tím, že ten poslední podléhá změnám. Pevná hmota (která je ovšem „pevná“ jen z našeho hlediska a pro naše omezené smysly, se nemění nebo mění jen velice pomalu. Kdyby se vše na světě nacházelo ve stavu pevnosti a nebyly zde žádné tekutiny, žádné plyny ani žádný oheň, nic by se neměnilo, měli bychom zde jen nějaký blok tvrdé hmoty, bez možnosti změn. Má-li se něco na zemi měnit, musí zde působit ostatní živly. Fluidnost bez pevného skupenství by byla stejně jalová — nic by si nemohlo udržet tvar, nic by nemělo žádné trvání. Voda jako prototyp všech tekutin, je tou substancí, která představuje změnu a nestabilnost.

V knize Poutníci v čase, jejíž česká verze vyšla nedávno, mám scénu v níž potulný kejklíř, ve skutečnost mocný kouzelník, zasvěcuje hlavního hrdinu do tajemství té pravé magie, která využívá mocností skrytých v běžných přírodních jevech. Dojde přitom k vodě a k jejím vlastnostem:

Kouzelník uchopil čepel meče pravou rukou a zatímco jej podpíral levou, nabídl obřadně jílec Viktorovi, který jej stejným způsobem přijal. Mág se vrátil znovu ke své krychli a oběma rukama odtud pozvedl zlatý kalich.

— Pohlédni na tento kalich, nádobu, která je schopna přechovávat tekutinu, živel vody. Oproti mužnému meči, živlu vzduchu, nádoba symbolizující vodu, má ženský charakter. Copak se o ženách většinou tvrdívá?

— Že jsou tím slabším pohlavím.

— Opravdu tomu věříš?

— Já bych to tak neřekl. Všechno přece záleží na tom, jak definujeme slabost a sílu.

— Přesně tak. Ovšem, že se ženství na první pohled musí jevit jako slabé, měkké, jemné a tekuté, to je ale jen zdání. Můžeš si dát ukovat meč z té nejušlechtilejší kalené oceli a přece se ti co nevidět otupí nebo zlomí, když jím budeš tvrdošíjně sekat do kamene. V nejlepším případě se ti povede udělat pár rýh na povrchu. Ten stejný kámen ale dokáže omlít voda a to jen svou trpělivostí a nenásilností. Takové už je ženství, na pohled tekuté, křehké, mdlé, průhledné a slabé, přesto ale potenciálně nesmírně silné, protože se nedá nijak stlačit, nedá se ohnout, rozdrtit, zlomit nebo roztrhnout. Je to dutina, která si ihned přivlastní vše, co do ní pronikne. Představ si, že držíš v ruce tento meč a že jím pronikáš povrchem vodní hladiny. Co se stane?

— No, nestane se vlastně nic, voda se kolem té čepele uzavře.

— A když potom meč vytáhneš?

— Zase nic, vodní hladina se hned vyrovná.

— Tak vidíš! Zranění, které bylo vodě způsobeno mečem, se vždy okamžitě zahojí a ženství je vlastně stejně nezranitelné. Meč je bouřlivý, horlivý, vyzývavý, hrozivý. Voda je naproti tomu tichá a nenápadná, pomalu si teče a proudí, pátrá a vyhledává, přičemž všude si rychle nachází rovnováhu. Pod tímto povrchem nenápadnosti je ale voda nesmírně živá a vždy schopná akce. Podívej se jen na tento pohár, který jakoby jen očekával, že bude něčím naplněn, jakoby si nám o to přímo říkal a to svojí prázdnotou, svojí čistotou, svojí neposkvrněností. Dejme tomu, že to tedy uděláme a začneme do něho něco nalévat, dejme tomu víno, co potom? V tom okamžiku se pohár stává aktivním a dynamickým, protože on jediný rozhoduje o tom, jaký bude od této chvíle tvar jeho náplně.

— To je naprostá pravda a je to přitom tak jednoduché, divím se, že mě nic takového až doposud nenapadlo!

— Moudrost a pravda dokáží leckdy ohromit právě svojí prostotou, přesto jsou ale slova moudrosti jako vzácné víno. Předstírejme teď, že držím v ruce láhev takového malvazu a ty že si ke mně přicházíš s tímto pohárem abys to víno okusil. Řekněme ale, že to je trochu složitější a že nejsem tím jediným člověkem, který tu víno nabízí a které ty bys chtěl vyzkoušet. Zkusil jsi už i jiná vína a něco z nich ti zůstalo v poháru, který už je z poloviny plný. Když ti teď ten tvůj pohár doplním, čeho se ti dostane?

— Poloviny vaší moudrosti?

— Kdepak, ani zdaleka ne! Ta polovina, která se ti tam vejde, se hned docela beznadějně promíchá s tou břečkou kterou jsi posbíral kdovíkde, takže nejen že se nedozvíš všechno, nedozvíš se ani poloviny, dokonce ani zlomku té původní moudrosti. Víno, které takto ochutnáš, už nikdy nebude mít tu pravou chuť a tu již nikdy nepoznáš. Jaké poučení si z této paraboly můžeme vzít?

— Kdo hledá moudrost, musí si pro ni chodit s prázdným pohárem.

Tak, s prázdným pohárem a navíc s pohárem, který je úplně čistý, tak aby mu v něm slova pravdy navždy nezhořkla, to vše si prosím zapamatuj! Teď si ode mne vezmi tento pohár a dobře ho opatruj!

***

Život se sestává jak ze změn tak i ze stavů jisté permanence. Něco co je živé, se sice neustále mění, přesto si to ale také podržuje jistou konstantnost, která tomu umožňuje si uchovávat určitý druh identity. Proto můžeme o něčem co plave ve vodě říci: toto je ryba a dokonce i to, že to je pstruh, garnát či Neoceratodus forsteri neboli australská dvojdyšná ryba. Říci i to můžeme proto, že dvojdyšná ryba má svůj příznačný tvar, který si zhruba udržuje po spousty generací, už někdy od doby Devonské, asi před 180 milióny let.

V živém těle se nacházejí tekutiny, které rozpouštějí pevné látky, přenášejí je z místa na místo, odnášejí z něho odpady, atp. Vše to co patří ke stvořitelskému procesu má v sobě dva základní duchovní protiklady: konstantnost a změnu, ve světě hmoty představované pevnou látkou a tekutinou. Než k tomu mohlo dojít, jak je to posáno v Bibli (Genesis 1:2):

Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.

V šesti dnech Stvoření, tak jak jsou popsány ve Starém zákoně, nejde o žádný pokus podat nám vědecky podložený popis toho jak začal svět existovat; jde zde spíše o postavení duchovního člověka určité perspektivě ke zbytku Stvoření a také to, jaký by tento měl mít poměr k Vesmíru, který ho obklopuje. Voda, která se v této části zmiňuje, ve skutečnosti Vesmír, v tekutém stavu. Dříve než došlo ke Stvoření, nebylo zde žádných změn, Stvořitel se nacházel v nadčasové zóně. V poslední knize Starého zákona (Malacháš 3:6) se potom praví:

Nebo já Hospodin neměním se ...

Změna je první ingrediencí Stvoření. Právě stvořený Vesmír je nutně dynamickou entitou, protože změna sama o sobě směřuje k chaosu. „Země byla pustá a prázdná,“ chaos může vést jak směrem k dobru tak i zlu. Z tohoto chaotického stavu se tudíž zrodila možnost existence zla … „nad propastí byla tma.“ Tma o níž se zde hovoří je tmou duchovní; ta se šířila v hloubkách stále ještě fluidní, chaotické „vody“, kam nedosáhl duchovní vliv Stvořitele. Pokud mělo tedy dojít ke změnám, které by byly v souladu se Stvořitelovým záměrem, tento musel mít vše pod neustálou kontrolou.

V Genesis 1:2 máme slovo Mérachefet:


ve smyslu vznášet se, pohybovat se, také starat se o (něco), pečovat. Slovo se nachází v přítomném čase, čímž se vyjadřuje to, že to pečování je neustávající proces, že Bůh je vždy přítomen. To se ostatně tvrdí ve všech monoteistických nábožných směrech. Čeština má pro Mérachefet ještě jedno často užívané slovo; nedojde k prakticky žádnému kázání v kostele, aniž by se kněz nezmínil o „prozřetelnosti Boží.“

Michelangelo: Bůh dělí nebe a zemi (Sixtýnská kaple, Řím)

Michelangelo: Bůh dělí nebe a zemi   
    Hned v příštím verši
(Genesis 1:3) se praví:

Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.

V okamžiku kdy je Boží prozřetelnost ustanovena nad světem, kde uvádí a dohlíží na všechny změny, může být tento svět „zduchovněn“. Jedná se o pozitivní sílu, mocnost která povede svět ke konečnému cíli, jímž je dokonalost.

Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod obloha, aby oddělovala vody od vod!“ Bůh učinil oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou – a stalo se (Genesis 1:6,7)

Jinými slovy: dochází zde k polaritě. „Vody nad oblohou“ zde představují aktivní, mužský princip, zatímco „vody pod oblohou“ jsou principem ženským, pasivním. V okamžiku kdy zde máme tyto dva základní koncepty, mužství a ženství, máme zde také možnost početí, po němž dále dochází k zrození, vzrůstu a tak dále.

Bůh řekl: „Ať se vody pod nebem shromáždí na jedno místo a ať se ukáže souš!“ – a stalo se. (Genesis 1:9)

Toto shromáždění vod se hebrejsky nazývá Michve Meim, a s ním zde máme další koncept — k dosavadnímu stavu tekutosti a proměnlivosti se připojuje stav pevnosti, solidnosti. Dalo by se i říci, že „Michve“ vod je jako lůno veškerého života, který má přijít. K tomu také dochází třetího (symbolického) dne:

Tehdy Bůh řekl: „Ať země zplodí zeleň: byliny nesoucí semeno a různé druhy plodných stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno na zemi!“ – a stalo se. 

Země vydala zeleň: různé druhy bylin nesoucích semeno a různé druhy stromů nesoucích ovoce, v němž je jejich semeno. (Genesis 1:11,12)

Postupně takto dochází ke stvoření dalšího života — ptactva, ryb, pozemských tvorů. Vše potom vrcholí stvořením člověka.

Tenkrát, když Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, na zemi ještě nebylo žádné polní křoví a nerostly žádné polní byliny.

Hospodin Bůh na zem ještě nesesílal déšť a nebyl ani člověk, který by obdělával půdu. 

Ze země však vystupovala pára a zavlažovala celý zemský povrch. 
Hospodin Bůh pak z prachu země zformoval člověka a do jeho chřípí vdechl dech života. Tak se člověk stal živou bytostí.

(Genesis, 4,5,6,7)

Dokud Bůh neseslal na zem déšť , nic zde nerostlo, veškerá vegetace zde byla pouze v zárodku. Aby stvořil člověka, Bůh smíchat „prach země“ s vodou, podobně jako dělá hrnčíř. O co zde jde je vyjádřit co nejjednodušeji to, že člověk je směsicí permanence a změny, stejně jako tvárná hlína je směsicí prachu (pevné skupenství) a vody (tekuté skupenství).

V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země,
neboť z ní pocházíš: "Prach jsi a v prach se obrátíš!“

(Genesis 3:19)

Tento verš je o smrtelnosti člověka. Voda, změna, se ve smrti vytratí, zbude zde jen to permanentní, tedy prach. Voda představuje růst, vývoj světa směrem k tomu, aby se naplnil Boží plán. Rajská zahrada byla zalévána jak fyzicky tak i duchovně, bylo to prostředí umožňující člověku vzrůst a vývoj, podle konečného plánu Stvořitelova. Vody nacházející se v Rajské zahradě jsou lůnem veškerého lidstva; právě s pomocí těchto vod Bůh stvořil z prachu země člověka. Voda také umožňovala člověku i po vyhnání z Ráje další existenci; bez ní by nemohl vzdělávat půdu, bez ní by neexistovali živočichové, kteří ho živili.

Voda představuje stav neustávající změny, pomíjivosti. Tato nestálost ovšem také značí, že nic není  na tomto světě permanentní. T se týká také zla, které proto nikdy nemůže být nenapravitelným, to se týká jakéhokoliv hříchu, který nikdy nelze mít za neprominutelný, protože vody kajícnosti dokáží smýt veškerou vinu. Voda tak představuje ten nejpůvodnější princip duchovní očisty a obnovy.

JINÁ JMÉNA STVOŘITELE

Na tomto místě se aspoň v krátkosti ještě chci zmínit o dalších Božích jménech, jimiž jsme se až doposud nezabývali. Je jich veliké množství a proto také existuje celé odvětví kabaly, které se zabývá jen těmito jmény. Takže vybírám jen několik z těch nejznámějších a nejdůležitějších.

Prvním z nich je jméno Elohim, které se nachází hned v prvním verši knihy Genesis. Píše se Alef, Lamed, Jod, He, Jod a finální Mem, a jím se vyjadřuje jeden z aspektů Stvořitele, jímž je soudnost.


Jiné jméno , El - Alef, Lamed, značí milosrdenství.


Stvořitel si rovněž sám dává jméno Eheije Ašer Eheije (Exodus 3:14), což značí Jsem, který jsem. Jedním slovem: bezčasovost.
 


Adonaj či Adonaj Olam, Alef Dalet, Nun, Jod, znamená totéž jako Pán vesmíru. Adonaj se po mnoho staletí používalo na místě nevyslovitelného a zapovězeného jména JHVH, tedy Tetragrammatonu a to podobným způsobem jako se v češtině na příklad ujala slova Hospodin či Pán. Kabalisté nyní tvrdí, že tímto dlouhým užíváním nabylo toto slovo podobné mocnosti a proto je už běžně nepoužívají.


Slovo Ehad, Alef, Chet, Dalet, je jiným Božím jménem, značícím Jeden, Jediný. Z tohoto slova je odvozeno slovo Jehida, znamenající Jednotnost.


Poslední jméno, které chci zmínit, je Šadaj, Šin Dalet, Jod, což značí Všemocný.


Z toho odvozené slovo Šadad znamená zdolat či zničit, čímž se vyjadřuje ten přísný, hrozivý aspekt Stvořitele.


Každé hebrejské písmeno představuje druh spojnice mezi nebem a zemí. V písmeni Alef vidí kabalisté žebřík vedoucí do nebes, tak jak se objevil Jákobovi ve snu. Tento je symbolickým prostředkem, který užívají andělé sestupující a vystupující, zatímco zajišťují komunikace mezi zemskou a nebeskou sférou. Člověku se přitom nabízí příležitost pozvednout se duchovně. K tomu je lověku zapotřebí naplnit svoji fyzickou existenci duchovností — jen tak může dosáhnout vyšších sfér.

Představme si, že se nacházíme na vrcholku nějaké hory. Je krásné ráno a my hledíme dolů na veškerou tu nádheru kterou nám krajina pod námi nabízí. Nebo sedíme v zahradě našeho domu, posloucháme zpěv ptactva všude kolem nás, díváme se na krásně zbarvené motýly poletující z jedné barevné květiny na druhou... Náhle ucítíme něco, co pro nás lidi nelze jinak vyjádřit než že zcela mimoděk vydechneme slova:

Pane Bože!“
    „To je krása!“

Slovem „krása“, aniž bychom si to uvědomovali, vzýváme sefiru Tiferet, jeden z aspektů Boha. Tím, že se cítíme takto povzneseni, aspoň pro tento okamžik se o něco přiblížíme ke svému Stvořiteli. On ale také dosáhl alespoň částečně svého cíle, tím že v nás dokázal vzbudit takovéto procitnutí.

Vše nacházející se v hmotném světě má svůj duchovní protějšek. Každá činnost člověka v tomto světě nachází nějakou ozvěnu ve světě ducha. Člověk zabývající se kabalou se neodtahuje od světa ani od svého fyzického těla; kabala nás učí, že zde na zemi jsme protože k tomu máme důvod, že naším úkolem zde je pokoušet se dosáhnout vyšších cílů a vyšších způsobů existence. Má-li se nám to podařit, musíme se pozvednout společně s naší zemí a toho lze dosáhnout jen pomocí vzájemných vztahů s jinými lidmi na zemi. Přitom nesmíme nikdy ztratit se zřetele to, že tím nejdůležitějším vztahem je naše sounáležitost s jediným zdrojem veškeré existence.

Gustave Doré: Jakubův sen

Gustave Doré: Jakubův sen

 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved - Veškerá práva vyhrazena


 


 



 






Start of StatCounter Code for Default Guide